Sebastián

4. února 2013 v 1:34 | Teeda |  Myšlenky

Bylo to na konci léta. Venku nebylo počasí nic moc. Nelákalo vás to nikam a nutilo nedělat nic. Skoro jakoby to byla záminka pro zákeřného rodiče, který vás chce za každou cenu zapojit do chodu domácnosti. A tak, než jsem se nadála, vlekla jsem několik panelákových pater dolů pytle se smetím. Nepříliš vonící úkol, kterému se mi nepodařilo vyhnout. Táhla jsem znuděně odpadky kolem domu a spílala v duchu všem, kdo kdy v našem bytě vyhodili cokoli do koše. Jenže pak se to stalo.


Zastavila jsem se asi tři metry od popelnic a zůstala stát. Jen jsem se dívala. Vedle dlouhých betonových nudlí, ve kterých se schovávaly popelnice pro celý dům, tu stálo v řadě několik košů na tříděný odpad. A vedle nich seděl.
Byl veliký, asi tak metr. Šedý. Jeho veliké černé oči se dívaly smutně, jako by to věděl. Jakoby si uvědomoval tíhu toho, co ho postihlo. Seděl tu sám, nehnutě a čekal, co bude dál.
Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Snažila jsem se na něj nepodívat ani jednou. Odemkla jsem zámek a nacpala pytle do popelnic. Zamkla jsem a zůstala stát. Nešlo dělat nic. Jen jsem tam stála a bála se podívat na něj, na jeho očka, na tu skutečnost, že tohle se prostě v tomhle světě děje.
Otočila jsem se a šla zpátky domů. Celou cestu jsem bulela jak malá. Bezmoc. Touha ublížit někomu, kdo to provedl. Kdo to jemu provedl.
Když jsem odemkla dveře od bytu, mamka se na mě podívala a nechápala.
"Co se stalo?"
Několikrát jsem se nadechla, ale mluvit moc nešlo. Tak jsem jen řekla, jestli se mnou může jít dolů. Šla. Přivedla jsem jí k popelnicím a stály jsme tam obě. Podívala jsem se na nebe. Rychle se blížily mraky a začínal se zvedat vítr.
"Bude pršet. Co budeme dělat?"
Mamka si jen povzdechla. "Ten se ale do pračky nevejde."
"Já vim. Asi ho budu muset vydrbat ve vaně."
"Hm, jinak to asi nepůjde." přikývla.
A tak jsem ho vzala do náručí, objímala ho a nesla nahoru. Byl sice čistý, ale pro jistotu jsem ho posadila do vany a vydrbala. Ještě vlhkého a voňavého jsem ho opřela o topení a pohladila. Byl to jasnej Sebastián. Vypadal přesně tak. SEBASTIÁN. Seděl tu se svým novým jménem a za šedým oknem začaly bubnovat dešťové kapky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 E. E. | Web | 4. února 2013 v 9:39 | Reagovat

Juj to je hezký :)Něco podobnýho se mi taky stalo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama