Březen 2013

Velikonoční pečení

30. března 2013 v 18:18 | Teeda |  Chutě

Mám ráda Velikonoce. Člověk se může vyřádit a popustit uzdu fantazii. A navíc, mám ráda, když se u nás sejde rodinka a neví, co mlsat dřív a krmí mě obdivnými slovy.
Nabídnu vám to, co se mi podařilo všechno napéct během jediného dne pátečních příprav, abych stíhala už v sobotu rozvážet výslužku. Za deset hodin stihnete všech těchto pět receptů a mazanec a beránka dvakrát. To víte, jsem spořilka. Jak jednou rozehřeju troubu, tak chci, aby to odsýpalo. :)

o Poctivý hebký mazanec
o Jemný piškotový beránek
o Velikonoční měkké perníčky
o Zaječí sněm
o Piškotová kuřátka


Lži a čtení myšlenek

27. března 2013 v 21:20 | Teeda |  Myšlenky

Dělala jsem to jako malá a dělám to i teď. Lžu.

Lžu, když mám pocit, že pravda by mě potopila v očích ostatních. Když se mě Martin v páté třídě zeptal, jestli kouřím, okamžitě jsem odpověděla, že jo. Říct že ne, to by bylo skutečně degradující a když se vám kluk líbí, musíte mu odpovídat vždycky ano (až v pozdějším věku, jsem zjistila, že se to má s ano a ne přesně naopak).


Pařátky a strkanice

25. března 2013 v 11:19 | Teeda |  Drobky
/Ptáci díl 2./ jak to začalo najdete TU /

KONEČNĚ přiletěli ptáci do mého krmítka a cpali se jak šílení. Už je to delší dobu, co jsem psala, že čekám bez útěchy tři měsíce na ptáky. Ale všechno je jinak. Je to dva týdny, co ozbrojená skupina sýkorek atakovala naplněné krmítko. Jásala jsem a pilně dosypávala.
Víte, když jsem říkala, že mám pět kilo ptačího zobu, tak jsem myslela, jak nejsem vybavená. No a nejsem. Jestli to totiž takhle půjde dál, budu muset co nevidět dokoupit zásoby a nebo zavřít krám.



Tiramisu

24. března 2013 v 12:21 | Teeda |  Chutě

Je to jako dýchat svěží večerní italský vzduch. Rozpustí se vám na jazyku a kakaovo-kávová chuť si vás obtočí kolem prstu. Užijte si své malé Dolce far Niente, tu božskou sladkost nicnedělání, ve které Italové tolik vynikají. Najděte si krásné místo a ponořte se do nadýchané hebké pochoutky.



Běh na dlouhou trať

21. března 2013 v 15:15 | Teeda |  Útěky

Po mé poslední (a jediné) zkušenosti s běháním, jsem se rozhodla, že na to půjdu revolučně. Otestuji varianty, najdu rady a vůbec. Poradím si.


Moji známí chodí do posilovny. Já se tomu vždycky směju, protože představa člověka, který soustředěně zvedá kusy kovu a tváří se při tom, jako by to byla meditace, hm... to se mi nezdá. Poslala bych je šupem pomáhat k nám na chalupu. To je posilovna zdarma a efekt vidíte hned. Posekat takovou naší horní louku, kde se bortí staré kamenné zídky a i tráva je tam tak historická, že se na ní musí kosou, to je vám rozcvička na záda a ruce. Najdete svalstva, o kterých jste do té doby ani neměli tušení.

Louky, silnice, lesy, lidé, města ...

20. března 2013 v 11:43 | Teeda |  Myšlenky

... krajina ubíhá a já jsem nalepená na skle. Uvažuju. Malá meditace v rytmu kolejnic. Myšlenky bloudí po okolí a točí se kolem cíle. Někdy je to daleko, jindy je to blíž. Záleží, na jaké trase zrovna jedu.


Na trase České Budějovice - Plzeň

Bylo mi tenkrát asi 14 let. Věděla jsem, že až uslyším "Plzeň", musím honem vystoupit. Táta mě vyzvedne a do Kraslic už pojedu s ním autem. Byla jsem vyplašená. Nikdy jsem tak daleko sama vlakem nejela. Tři hodiny cesty! Krásné léto se míhalo za okem a já dumala, jak na to, abych si tam nepřipadala tak cizí a vykolejená. Nejsem blázen, abych si myslela, že se táta zase neožení. A nejsem blázen, abych nepředpokládala, že bude mít další malou nezbednici se stejnýma očima, jako mám já. A mohlo mě napadnout, že vyžení i pár dalších dětí. Vlastně, jsem za to ráda. Táta nemá moc čas, a co bych tam s ním taky takovou dobu podnikala. Teta na mě kouká jak na oslí bobek (jsem dcera z předchozího manželství, tak je to asi pochopitelné) a nebýt kluků, můžu zahynout nudou a nikdo se to nedozví. Ale stejně. Je to zvláštní pocit. Člověk je v cizím domě, kde platí jiná pravidla. V lednici jsou jiné věci, ve sprše jiný systém, v domě jiná nálada a pachy. Nikdy nevím, co si s tím moc počít. Táta asi nikdy nepozná, jak se chovám normálně, protože v tom cizím prostředí jsem opatrná, neprůbojná a jako myška, když nevím, co je zvykem. Nikdy tam nejedu ráda. Ale vždycky jsem nakonec ráda, že jsem jela. A vždycky cestou tam, myslím na cestu zpátky. Naštěstí vlak to neotočí na místě. Na zpáteční můžu sednout teprve až dojedu do cíle.


Kunžvart

20. března 2013 v 1:15 | Teeda |  Toulky

Jednodenní výlet do lesů, luk, strání a hradů

Pokud toužíte spatřit zříceninu Kunžvart, není lepšího řešení, než sednout na vláček a nechat se dovést na zastávku v Lenoře. Než vyrazíte do lesů, můžete omrknout zdejší venkovní pekárnu chleba. Je to milé zastavení. A pak už honem na pěšinu.


Jak jsem se seznámila s Harukim

18. března 2013 v 15:42 | Teeda |  Knihy

Haruki Murakami


To jsem celá já. Nabalovačka. Jdu do knihovny a chodím mezi regály. Člověk by řekl, že si prostě mohu jednu knihu vybrat a jít. Ale ne. Já hledám to, co potřebuji a mezitím se jich na mě nabalí deset!, které mě cestou zaujmou. Nezřídka se tak stává, že odcházím z knihovny a prohýbám se pod náručí knih. Všech, které se na mě nabalily. A velice často se stává, že ty knihy, pro které jsem původně šla, nakonec vůbec nemám. A nějak takhle jsem se potkala s Harukim.



Začátky, konce a jarní sliby

16. března 2013 v 20:13 | Teeda |  Útěky


Tohle by neměl být konec. Měl by to být začátek. Ale pokud by měl někdo po přečtení pocit, že jsem v koncích, není daleko od pravdy.

Jak to vlastně začalo. Jednou jsem běžela na autobus. Já, sportovkyně, taekwondistka, volejbalistka, basketbalistka, gymnastka, cyklistka, výletnice a já nevím, co všechno mě to vlastně za ten život potkalo. Ale pár let na vejšce udělalo jednu zásadní věc. Konec s tím vším. Co si budeme povídat. Cesta ze školy a do školy (autobusem), cesta do čtvrtého poschodí (výtahem) a běhání pouze na zastávku (pozdě), to není zrovna výcvik. A jak jsem se tak hnala na ten autobus, schvácená a polomrtvá, s pícháním v boku, plicích, hlavě, se sípavým dechem, věděla jsem, že ten moment, kdy se ze mě stal lenoch, musí skončit a to HNED!


Doteky Jana B.

13. března 2013 v 11:51 | Teeda |  Knihy
Jan Balabán
Možná že odcházíme


"Je čas hledat i čas ztrácet." Věta uvozující tuto sbírku je nadevše výmluvná. Nic víc by vlastně ani nebylo třeba psát. Jan Balabán ukazuje lidi hledající, co ztratili. Ztracené lidi, co hledají. Čas který neplyne, protože je někde ztracený. I s lidmi.


Momentální dokonalost bytí

12. března 2013 v 1:55 | Teeda |  Myšlenky

Nemůžu si vzpomenout, kdy mi kdo naposled na otázku "Jak se máš" odpověděl jinak než - "Je to blbý, na levačku, vyhodí mě, nevzali mě, nesehnal jsem, nemám, chybí mi, poslední dobou nic nestíhám".
Vlastně si nepamatuju jediný moment, kdy by mi někdo vykládal, jak je to všechno skvělý, nepočítám-li ovšem hodiny angličtiny, kdy všichni horlivě vykřikují "fajn". V angličtině se životní strasti moc nenosí. Navíc to přece jen nikoho nezajímá.

Nechci se vykrucovat, dělám to taky. Ale jednou za čas mě zachvátí ten pocit, jak je to všechno božský. Nikomu to moc neříkám a na jak se máš, odpovím vždycky stejně - záporně.
Občas vás ale potká ten moment, kdy cítíte, že přesně teď je ta chvíle, kdy je to skvělý. Že se to nebude nikdy opakovat, že takhle je to to pravý. Vrýváte si do paměti okamžiky, které vám zároveň připadají smutně nostalgický, protože jsou tak dokonalý, že si jasně uvědomujete, že už je nikdy nezažijete znovu.


Hobití nora

8. března 2013 v 16:21 | Teeda |  Chutě

Banánový dort s kousky čokolády

Tak. Chtěla bych vám povědět o tom, jak jsem na podzim pekla dort na narozeninovou oslavu ve stylu "Pána prstenů". Nechtěla jsem, aby to byl jen tak ledajaký dort, a tak jsem vsadila na banány a čokoládu v hobitím stylu. A musím vám říct, všichni se olizovali až za ušima. :)



Štěstí v kousku sýra

5. března 2013 v 12:42 | Teeda |  Myšlenky

Dneska to na mě nějak dolehlo. Už jen necelé tři měsíce do státnic. Přes sto okruhů z historie. Dalších padesát z češtiny. Ještě jsem nezačala. Nikdy se to nemůžu stihnout naučit. Vyhodí mě. Zůstanu bez vysoký školy. Budu muset vzít kytaru a sedět někde v cizině na hlavním nádraží a doufat, že jim budu připadat natolik exotická, aby mi dali najíst za písničku.

Občas to mám. Přepadne mě záchvat paniky a já jsem pak celý den v tom depresivním rozpoložení, kdy má člověk pocit, že jeho bezvýznamnost je tak veliká a jeho schopnosti tak malé a nicotné. Pomáhá, najít si nějakou činnost. Soustředit se na výrobu šperků, malovat na velké plátno, hrát na kytaru do zbláznění jednu melodii, vyběhnout ven a vylézt na strom nebo se prostě jednoduše začíst. Musím zaměstnat svou mysl, aby mi bylo dobře a setřásla jsem to.


Jahodový čokoládový dort

4. března 2013 v 15:38 | Teeda |  Chutě

Jahody. Zase ty smyslné, krásné jahody, tak šťavnaté a tak sladké. A ta čokoláda. Tak křupavá a hebká. Člověk by se v ní nejradši rozpustil.

Podobný dortík jsem tu už zmiňovala. Tentokrát jsem ho ale dělala velký a trochu vylepšený. Nevydržel ani den. Byl sněden rychle a zběsile. Rvačka o jahody. Rvačka o čokoládové plátky. Rvačka o větší kousek. Však uvidíte. Ale jinak je to skutečně mírumilovný dort! .)



Jak jsem se seznámila se Sophií

3. března 2013 v 1:22 | Teeda |  Knihy

William Styron
Sophiina volba

Na základce jsem ji potkala poprvé. Setkání na prvních sto stran. Bylo to příliš brzy. V prváku na střední to bylo podruhé. Tentokrát na sto padesát. Ale k tomu, abych ji opravdu našla, bylo potřeba o pár let později stran sedm set.
Nebudu tu psát žádný rozbor knihy. To si můžete najít od všech těch přemoudřelých referátistů kdekoli na internetu. Fakta o postavení černochů na americkém Jihu, antisemitismu, rasismu, důsledky nacistických teorií a provázání toho všeho, to vše si asi taky dokážete vyhledat, pokud o tom už něco nevíte.
Chtěla bych psát bez teorie. Jen obraz poskládaný z dojmů. Jen to, co ve mně uvízlo tak hluboce, že i po šesti letech, co mé oči ty stránky opustily, to stále vidím.