Louky, silnice, lesy, lidé, města ...

20. března 2013 v 11:43 | Teeda |  Myšlenky

... krajina ubíhá a já jsem nalepená na skle. Uvažuju. Malá meditace v rytmu kolejnic. Myšlenky bloudí po okolí a točí se kolem cíle. Někdy je to daleko, jindy je to blíž. Záleží, na jaké trase zrovna jedu.


Na trase České Budějovice - Plzeň

Bylo mi tenkrát asi 14 let. Věděla jsem, že až uslyším "Plzeň", musím honem vystoupit. Táta mě vyzvedne a do Kraslic už pojedu s ním autem. Byla jsem vyplašená. Nikdy jsem tak daleko sama vlakem nejela. Tři hodiny cesty! Krásné léto se míhalo za okem a já dumala, jak na to, abych si tam nepřipadala tak cizí a vykolejená. Nejsem blázen, abych si myslela, že se táta zase neožení. A nejsem blázen, abych nepředpokládala, že bude mít další malou nezbednici se stejnýma očima, jako mám já. A mohlo mě napadnout, že vyžení i pár dalších dětí. Vlastně, jsem za to ráda. Táta nemá moc čas, a co bych tam s ním taky takovou dobu podnikala. Teta na mě kouká jak na oslí bobek (jsem dcera z předchozího manželství, tak je to asi pochopitelné) a nebýt kluků, můžu zahynout nudou a nikdo se to nedozví. Ale stejně. Je to zvláštní pocit. Člověk je v cizím domě, kde platí jiná pravidla. V lednici jsou jiné věci, ve sprše jiný systém, v domě jiná nálada a pachy. Nikdy nevím, co si s tím moc počít. Táta asi nikdy nepozná, jak se chovám normálně, protože v tom cizím prostředí jsem opatrná, neprůbojná a jako myška, když nevím, co je zvykem. Nikdy tam nejedu ráda. Ale vždycky jsem nakonec ráda, že jsem jela. A vždycky cestou tam, myslím na cestu zpátky. Naštěstí vlak to neotočí na místě. Na zpáteční můžu sednout teprve až dojedu do cíle.



Na trase Hluboká nad Vltavou - Prachatice

Tak. Přijali mě. Střední škola. Ty bláho. Všichni říkali, že to nedokážu. Že mám z matiky a fyziky čtyřku. S tím mě nikam nevezmou. Kdo by to byl řekl, že na pedárnu se dělají talentovky? Teď jsem tu v malém motoráčku jen já a moje obrovská taška. Nečekala jsem, že to bude takový fofr. Čtyři roky utekly jako voda. Mám pocit, že všechno nejdůležitější v mém životě se stalo tady. Parta skvělých lidí, skvělých učitelů, skvělých zážitků. Jako by se to kolem mě jen mihlo, stejně jako ta krajina venku. Uteklo to dřív, než jsem si stihla uvědomit, že jsem se rozjela. Konečná. Vystupovat. Maturitní jízdenku pro přestup mám. Tak jen jestli pojedou další spoje včas…

Na trase České Budějovice - Hradec Králové

Malý krok pro lidstvo, velký skok pro mě. Chtěla jsem tam ze všech měst nejvíc. Byla to ta vysněná škola, kterou když jsem na přijímačkách viděla, řekla jsem jen "tak tady budu studovat a nikde jinde". Obrovská knihovna a ne jen jedna. Ty parky a zeleň kam se podíváš. Útulná kolej žijící svým vlastním životem. A prodávají tu hamburgery zasypané hranolkama. Ano. Nikde jinde být nechci. Arogantní Praha, nepříjemné Brno, špinavé Ústí ani Budějky příliš blízko domovu. Všechna ostatní nabízená místa letěla oknem. Teď se uvidí, jestli to byl dobrý nápad. Teď se ukáže, jestli mám na to, abych vystudovala tenhle šílenej obor. Teď zjistím, jestli jsem nastoupila do správného vlaku. A jestli mě nevyhodí, že nemám platnou jízdenku. Revizorů je tu mraky. Po každém semestru mi chtějí namluvit, že na studentskou dál nejedu. Ha. Zkuste to příště pane Mgr, Doc a Prof.
Jízdenka je zatím stále platná. Svištím si to pořád dál…

Na trase České Budějovice - Praha

Jedu za Lucií. Je prima, že mi do Prahy platí studentská taky. Sejdeme se na nádraží ve dvanáct a pak honem do víru našeho jediného velkoměsta. Lucie je tu prvním rokem. Užívá si to dost. Trochu vyrostla z té milé jihočešky, ale to je asi hned. V Praze. Potkám znovu pár jejích kamarádů a spolubydlící na bytě. Zase se budou ptát "a ty studuješ co?". A já zase nebudu vědět, jak to vysvětlit. Jsem pořád student. Stále ano. Jistě, studium jsem uzavřela v pořádku, ale pozdě na aktuální termíny státnic. Musím počkat do dalšího roku. Jo jo. Čekám na státnice. Jsem lajdák a odkladač. Už to dávno mohlo být. Všichni ti lidé kolem Lucie pokyvují hlavou jako že rozumí. Pak mluví o svých uměleckých vysokých školách a o tom, jak už teď v prváku vědí. Tváří jako obrovští umělci. Člověk by řekl, že my ostatní jsem jen ptačí trus. Ach jo. Proč je ten svět zařízenej tak, že když vám rodiče prostě nekoupí ten foťák za dvacet pět tisíc a nezaplatí bydlení a poflakování v centru Prahy, proč si pak musíte mezi těmahle lidma připadat méněcenně? S tím světem je to těžký. Někdy jim to závidím. Mají se opravdu prímově. A jindy se jim směju a říkám si, že až nakouknou do skutečného světa, asi se podiví. Teď právě se ale dívám na jejich dokonalý lahodný život, který neupíjí, ale hltají a cákají kolem, a mám pocit, že mi něco ujelo. Že jsem někde přece jen špatně přestoupila. Že možná můj vlak byl jen druhá třída. No jo. Jenže stále nejsem v cílové stanici. A mám ráda svůj život takový, jaký je. Přijde mi skvělý kdykoli, kdy právě nejsem ve společnosti těhle sofistikovaných materiálně zaopatřených bytostí, co nemusí nic. Nejsem blázen. Nebudu vyskakovat z jedoucího vlaku. Vlastně se mi sedí dobře. Svačinu mám. Na nádraží už není daleko. Pokud nevykolejíme, budu mít nakonec víc než oni.
Dojedu včas do té správné stanice.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Argonna Argonna | Web | 20. března 2013 v 13:10 | Reagovat

Tak tomuto hovorim kvalitny clanok. Musim sa priznat, ze v niektorych castiach, najma v prvej a poslednej, som si uvedomila ze sa to dost podoba tomu mojmu vlaku. Ja by som velmi chcela studovat nejaky umelecky odbor, namiesto toho mam jazyky, ktore su sice prakticke, ale tiez si pripadam ako keby mi usiel ten vlak, do ktoreho som mala nasadnut a tento je len taky nahradny... Ale mozno nie. Mozno ten vlak, v ktorom sedime, je presne ten, ktory bol pre nas pripraveny uz od zaciatku. Zacinam byt filozoficka, tak uz koncim :D Kazdopadne  sa mi to dobre citalo!

2 pavel pavel | Web | 20. března 2013 v 16:49 | Reagovat

Praha není arogantní. V Hradci jsem taky studoval a zamiloval jsem si. V Jiráskových sadech se dobře randí. :D

3 Ježurka Ježurka | Web | 20. března 2013 v 17:06 | Reagovat

Moc krásně jsi napsala tvojí jízdu vlakem života. Pravda, někdy je to divné, že někdo má tolik, že neví co s tím, a druhý zase by potřeboval. Ale pro život jako takový jsi určitě lépe připravena a vybavena.

4 Pukína Pukína | E-mail | Web | 20. března 2013 v 19:43 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Je fajn, že "se Ti sedí dobře". Hodně z nás si uvědomí pozdě, že pořád jen hledali něco lepšího a přitom to nejkrásnější měli přímo před nosem.

5 Fredy Kruger Fredy Kruger | 21. března 2013 v 10:56 | Reagovat

" Louky ... silnice ... lesy  !
Brzy bych měl býti ve vsi !
...kudy však vede tam cesta ??

... tu vidím ,  lidé jdou z města !
Ježíši !  vždyť já jsem ve městě ! "

Johnn  Kraawa  zpátky jde po cestě
též lesem zpět... " Uniknout stmívání !!"
... tu v dálce uslyšel klekání !

Mužovo srdce plesá ...
" Rychle !  rychle ven z lesa !
Támhle můj rodný dům ! ... tadyhle !"

... u hnoje opřeni o vidle ...
hoch vidí otce  a strýce  !

" Musíš  nám povědět více !"

Výkřiky :  " Kurwa !" .... " No to je hustý !"
... když hoch sdělil jim svoje dobrodružství

6 Robka Robka | E-mail | Web | 21. března 2013 v 19:48 | Reagovat

Moc pěkný článek, který mi vykouzlil úsměv na tváři. Přeji nadále poklidné cestování bez přestupu!

7 Teeda Teeda | Web | 22. března 2013 v 11:34 | Reagovat

[1]: Já doufám, že máš pravdu. Doufám, že se vezeme tím správným směrem. :)

[2]: Já čekala, kdo se ozve. :D Nu, praha skutečne není arogantní, ale až když tam člověk alespoň trochu patří. Když jsem tam po střední byla na přijímačkách, tak se na mě Karlovka tvářila jak na oslí bobek.

[3]: Nu, vybavena moc nejsem, ale hodnoty mám jiné. Snad to do života bude stačit. :)

[4]: Uvědomuji si to, že se vážně nemám špatně. Jen občas se člověku zasteskne. To je ale povaha lidská. Závidíme ostatním... :)

[6]: Klidné nebude, ale s dobrým koncem doufám ano. :)

8 Bev Bev | Web | 25. března 2013 v 13:11 | Reagovat

Nádherný článek. Velice se mi líbí jak píšeš.
A z vlaku určitě nevyskakuj. Vysokou jsem nestudovala a tyto sofisitikované, materiálně zajištěné bytosti neznám, ale znám jiné, vystupující a působící na mě stejným kouzlem. Do té doby než jsem zjistila, že mají své problémy a někdy jsou vděční, když si můžou promluvit i s někým méně sofistikovaným.
:-D

9 Maruška Maruška | Web | 28. března 2013 v 10:58 | Reagovat

Článek je vážně skvělý. Vlak života takový, jak má být. Jeden z mála článků, který mě opravdu zaujal a donutil mě, abych si ho přečetla úplně celý! :) Svůj vlak určitě neopouštěj, byla by to chyba, a já věřím, (A to se většinou nemýlím.) že do své cílové stanice dojedeš. Klidně i v té druhé třídě. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama