Štěstí v kousku sýra

5. března 2013 v 12:42 | Teeda |  Myšlenky

Dneska to na mě nějak dolehlo. Už jen necelé tři měsíce do státnic. Přes sto okruhů z historie. Dalších padesát z češtiny. Ještě jsem nezačala. Nikdy se to nemůžu stihnout naučit. Vyhodí mě. Zůstanu bez vysoký školy. Budu muset vzít kytaru a sedět někde v cizině na hlavním nádraží a doufat, že jim budu připadat natolik exotická, aby mi dali najíst za písničku.

Občas to mám. Přepadne mě záchvat paniky a já jsem pak celý den v tom depresivním rozpoložení, kdy má člověk pocit, že jeho bezvýznamnost je tak veliká a jeho schopnosti tak malé a nicotné. Pomáhá, najít si nějakou činnost. Soustředit se na výrobu šperků, malovat na velké plátno, hrát na kytaru do zbláznění jednu melodii, vyběhnout ven a vylézt na strom nebo se prostě jednoduše začíst. Musím zaměstnat svou mysl, aby mi bylo dobře a setřásla jsem to.




Sem tam, se ale stane něco tak obyčejného a každodenního, že vás nesmírně překvapí, že jste si neuvědomili dřív, jak je to báječné. Něco, co jste vědomě nevyhledali jako pomoc, ale ono to k vám samo přišlo. Něco, co vám způsobí příliv takového malého štěstí z ničeho a ze všeho zároveň. Víte, co myslím?

Třeba.
Přijde kočka, která je obyčejně hrdá, divoká a nepohladitelná, a položí si na vás malé chlupaté tlapičky. Teplé polštářky vás zahřejí na kůži a vy se ani nehnete, jen abyste ten okamžik neztratili. Myslíte jen na její krásné veliké oči, tvarovaný čumáček a cítíte ty teplé heboučké tlapičky. Je jedno, že po chvilce jí dvounožec znudí a ona se vydá lovit mou tašku. Ten maličkej okamžik štěstí z doteku těch tlapek ve vás nějak zůstane.

Nebo.
Jdete si ukrojit kousek dortu politého čokoládou a ona je úplně ledová a ztuhlá. Chcete si uříznot, ale čokoláda se tříští a křupe. Je to ten zvuk dutého lupnutí. Boříte se nožem do čokoládové krusty a posloucháte, jak to zní. Křupavě. Pak si olíznete prsty a uvědomíte si, jak je to skvělé, krájet dort.

Dneska ráno mi ale nebylo na duši lehko, a tak jsem si do postele přinesla snídani. Rozmrazený krajíc chleba, velký asi jako kdybych se právě chystala vydat na pařezy. V lednici nebylo nic a tím nic myslím obrovské NIC. Sádlo, mléko, dvě vejce, cosi o čem nevíme co je, a tak to tam radši už rok necháváme jako že nic, marmeláda a dost podivně vyhlížející cibule. Prostě řecká tragédie v domácím spotřebiči, znáte to. No a mimo to nic, co tam bylo, se ukázal ještě mazací sýr. Nemám ho ráda. Opravdu ne. Nenávidím, jak se lepí na zuby, když se do něj zakousnete. Brr. Taková konzistence, že nevíte, jestli to máte kousat nebo cumlat, aby se to rozpustilo. Už jako malá jsem ho nemusela mít a snědla jsem ho, jen pokud to byla nutnost.
Teď ale přišel moment, kdy nebylo, co si na ten můj pařezovej krajíc nanést. Chvilku jsem uvažovala a pak jsem si na ten talíř dva trojúhelníčky přihodila. Ach jo. To je den.

A tak jsem seděla v posteli s tou svojí náladou a pocitem vlastní zbytečnosti a na klíně v peřinách měla svůj talíř s chlebem, sýrem a nožem. Chtěla jsem si něco pustit na internetu, ale říkala jsem si - nejdřív namazat ať mě to pak neruší a můžu se v klidu dívat. A tak jsem se do toho dala. V tichu, v pěřinách, ráno.

Vzala jsem červený malý proužek a opatrně zatáhla. Alobalový vršek se pomalu a krásně otevřel. Pak jsem nožem zajela mezi stěny sýra a obalu. Zlehka jsem alobal odklopila směrem ven. Položila jsem trojúhelníček na talířek a dívala se na něj, jak tam uprostřed obalu jen tak leží odhalený a dokonale rozbalený. Tý jo. To bylo príma. Ukrojila jsem půlku a rozmazala ji na chleba. Pak jsem přidala druhou a roztírala do hladka. Nakonec jsem přejela po namazaném krajíci vroubkatou plochou nože, abych si udělala v sýru brázdičky. Bylo to tak uklidňující. Soustředila jsem se bezvýhradně na ten sýr a dělalo mi to hroznou radost. Těšila jsem se, až budu moct otevřít ten druhý trojúhelníček. Stejně jako ten první, pomalu a opatrně, odhalit ho do naha. Otevřít ten alobálek s pocitem zodpovědnosti za neporušenost dokonale hladkého kousku sýra uvnitř. Rozetřít na krajíc do stran a udělat nakonec na hladké ploše brázdičky.


Seděla jsem na posteli a kousala malé zubaté obloučky do namazaného krajíce chleba. Bylo mi zatraceně fajn. Chutnalo mi to. Myslela jsem na malebný kousek sýra, na to, jak ho asi zabalí, aby byl tak hezký, a jak udělají ten trojúhelníček? Že by na to měli formičky? A jak ho zabalí, když je tak měkký? Hmm. Těžká otázka, která vám dokáže plně zaměstnat mysl.

Vyhledala jsem to. Věděli jste, že se dá o tavených sýrech napsat i bakalářská práce? Tereza Hlaváčková ve své píše:
Tavené sýry se formují a balí na automatických balících strojích. Ze zásobní nádrže stéká tavenina do formovací a balící části stroje. V České republice se tavené sýry nejčastěji balí do hranolovitých nebo trojúhelníkových forem. Dna forem jsou vykládána hliníkovými foliemi, které se plní sýrovou hmotou, ta je automaticky zabalena, vysunuta na dopravník a opatřena etiketou.

Tak. A je po záhadě.

A musím se přiznat, že tahle snídaně, mi zatraceně zlepšila náladu! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2013 v 13:28 | Reagovat

Tereza Hlaváčová hovoří o tavenině opravdu poutavě, avšak ty jsi skutečný básník. (smím tykat? často to dělám automaticky, protože to samé čekám a pak přemýšlím jestli jsem neurazila)

Překrásný rozbor malých šťastných chvilek. A těch okruhů ja fakt hodně. Budu držet palce, hodně štěstí! :-)

2 Cinny Cinny | Web | 5. března 2013 v 14:58 | Reagovat

Taky si často říkám, že nedodělám školu, bojím se toho, ale ty už jsi daleko a máš takovýho času..:) To dáš;)

3 Teeda Teeda | Web | 5. března 2013 v 19:16 | Reagovat

[1]: Tykání jako nic :) Na "vy" stejně nemám věk. A děkuji. :)

[2]: Doufám. Ale měla bych už konečně začít! :D

4 vencisak vencisak | Web | 5. března 2013 v 20:43 | Reagovat

Teda čím se ženská mysl nezaobírá. :) Normálně jsem si při čtení o rozbalování sýra přišel jako čtenář nějakého erotického příběhu. :)

5 pavel pavel | Web | 5. března 2013 v 23:51 | Reagovat

Proto i láska prochazí zaludkem.

6 Ježurka Ježurka | Web | 6. března 2013 v 16:44 | Reagovat

Krásně jsi popsala svoje slastné chvilky, je dobře, že si užíváš vše vrchovatě. Nejvíc ti rozumím s tou kočičkou. A držím palce a věřím ti! Musíš!

7 Teeda Teeda | Web | 6. března 2013 v 22:23 | Reagovat

[4]: Jak se dělá smajl, který se červená? :D Vůbec mě to nenapadlo, ale teď, když to po sobě čtu znovu.. :D

[6]: Děkuji. :)

8 Argonna Argonna | Web | 6. března 2013 v 22:43 | Reagovat

Jee tvoj clanok mi zdvihol naladu, kedze som vo velmi podobnej situacii, tiez pred statnicami... nad ucenim este nerozmyslam, kedze najprv musim napisat diplomovku a tak.. :D

9 Radka Radka | E-mail | Web | 6. března 2013 v 23:58 | Reagovat

Krásně sepsané a rozepsané :-)
Jak vidno, tavící soli v sýru roztavily i Tvou pochmurnou náladu ;-)

10 Sinai Sinai | Web | 7. března 2013 v 9:04 | Reagovat

Nojo, veselá kráva? Tá jednoznačne musí zlepšiť náladu :D Akurát ja neznášam ten podivný komplikovaný obal, často je z toho syra rozplaštená sra*** :D

11 Betty Betty | Web | 7. března 2013 v 18:13 | Reagovat

Supeeer!

12 Succuba Succuba | Web | 7. března 2013 v 21:28 | Reagovat

Pane jo, netušila jsem, že se dá napsat něco tak vyčerpávajícího o sýru! :D Klobouk dolů, pokud jsi ty fotky fotila ty, prtože jsou úžasně umělecké (a to na nich je sýr... O.o) Co se tvých okruhů ke státnicím týče, je to fakt síla, asi bych taky pochybovala, jestli to zvládnu, ale na druhou stranu, kariéra kytaristky na nádraží taky není úplně špatná, ne? Neboj, hlavu vzhůru a bude to v pohodě ;)

13 Teeda Teeda | Web | 8. března 2013 v 1:53 | Reagovat

[8]: Mě tedy záverečná práce přijde jako procházka růžovým sadem oproti te státnicím. Ale přeji ti, aby až to přijde, si z toho nebyla v panice jako já. :D

[9]: Děkuji. Kdo by to byl řekl, že ten sýr bude mít takovou schopnost. :)

[10]: Vůbec mi nedošlo, že je to "veselá kráva". To se na téma deprese ale perfektně hodí! :D

[12]: Óóo.. děkuji.. pochvalu vyřídím mému maličkému digitálnímu foťáčku olympus, který má poslední dobou deprese z těch všech "kanónů", kterýma najednou všichni "velcí fotografové" fotí. .)
A děkuji, ale kariéra kytaristky na nádru je pro mě přece jen až druhořadá... :D

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. března 2013 v 12:14 | Reagovat

V každé drobnosti je ve skutečnosti poschovávaná spousta maličkých zázraků a skoro nekonečné tvůrčí možnosti. Jde jen o to mít právě dost odvahy a chuti si to připustit :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama