Jak jsem se seznámila Garcíou

8. května 2013 v 15:38 | Teeda |  Knihy
Gabriel García Márquez
Sto roků samoty


Budete v ní chvilkami tápat, ale budete ji číst rádi. Možná si budete každou chvilku myslet, že je vše roztříštěné a neucelené, ale na konci knihy se vše spojí a dojdete k pochopení. A k malému štěstí a smutku zároveň. Jako vždycky, když najdete řešení a uvědomíte si všechno. Znamená to konec hledání.
Otevřete tuhle knihu a pochopíte, že čas se nedá uchopit. Plynutí času je subjektivní věc. Konec je zároveň začátkem. Tohle všecho nesměřuje na konec, konec není, je jen kruh, koloběh života, sto roků života, sto roků samoty.




Už tomu bude nějaký ten rok, co jsem tuhle knihu četla. Nebudu psát obsah. Můžete si ho najít, ale nemyslím si, že číst obsah knihy je prospěšné. Nemyslím si to o žádné knize, pokud jste ji ovšem už nečetli. Je to zavádějící a nevypovídající, protože každá kniha žije vlastním životem, vlastní atmosférou a náladou, kterou vám nepředává jen děj, ale i to, jak je ten příběh napsán. Oddávat se tedy soudům, podle toho, jak který neumětel shrnul děj knihy, je smutná věc, která vás připraví nejen o překvapení, ale často i o elán a chuť číst.

Navíc k tomu všemu, snažit se shrnout děj Sto roků samoty od Márqueze, je podle mě věc šílená a práce mravenčí. Děj je tu dle mého soudu až druhořadou záležitostí. Knihu a její atmosféru tvoří jakési podivno, magický realismus, kdy nevíte, kde se stírá hranice reality a magického prostředí. Neurčitý čas, neurčité místo a neurčitá samota všech zúčastněných je podivná a hloubavá. Způsob, jakým Marquez klade věty a celé odstavce vás možná překvapí, pokud jste od něj nic jiného nečetli. Jeho styl psaní je velice osobitý a troufám si říct, že ukázku, vytrženou klidně z kontextu, vždy neomylně poznáte. Otázka, nakolik za to může Vladimír Medek, je na místě. Je to ale výborný překladatel a i když má osobitý styl, má také velký dar uchovat typické původní autorské rysy (kdo četl třeba Harryho Pottera v češtině i originále, ví o čem mluvím).

Macondo, poeticky nepoetické místo, přesně víme, kde se nachází a přitom nemáme tušení, jaký kout světa se tím myslí (nebo si myslet můžeme, ale nikdy na to nepřijdeme). Je zamlžené a je někde schované v jiném časoprostoru. Jakoby někdo vytrhl kus světa, rozžvýkal ho svou vlastní fantazií a pak ho plivnul do příběhu. Pak je tu čas. Veličina, která tu žije svým vlastním životem. Někdy máte pocit, že se žene rychleji než bouřkové mraky, a pak se zastaví v období dešťů a vy máte pocit ticha a ničeho. Nakonec se ale čas rozběhne a rychleji než čekáte s ním budete uhánět ke konci nebo k začátku, kdo ví.

Ve spleti postav je těžké se orientovat, ale i když se jmény budete chvilku bojovat, charakter vám uvízne hlouběji v mysli. Výrazný José Arcadio Buendía je zakladatel rodu a Maconda a spolu s ním jde po boku Ursúla, matka rodu, která drží celou rodinu a všechny generace pohromadě. Je článkem, který pojí všechny postavy. Melanquídes, potulný cikán drží zase ve svých pergamenech tajemství, které až rozluštíte, pochopíte význam všeho. Střídá se nespočet dalších postav, které vnímáte jako určité generační období a každá z postav je svým způsobem velmi osamělá ve svém vlastním vnitřním světě. Moje velmi oblíbená je postava krásné Remedios a jejího zvláštního charisma. Nenechte se však zmást, jména postav se generačně opakují.

Celé místo je zrcadlením samoty a smrti, které se ale přirozeně pojí navzájem a každý obyvatel Maconda z této spletitosti hledá cestu. Stejně tak budete hledat cestu dějem vy. Je pro mě těžké psát o téhle knize, protože všechno co o ní chci říct, je neurčité. Je to dojem a momenty a okamžiky, které těžko zachytíte. Ačkoli něco takového nikdy nikde asi nenajdete (je to čistě můj vlastní soud), je to pro mě impresionistická kniha. Jako by byla stránka za stránkou vytečkovaná a zblízka by vám nedávala úplně smysl. Až když je dílo hotové, přečtené a vy se na něj zadíváte, spojí se vám vše dohromady v jediný krásný obraz. A to co tu teď dělám, je jako byste ho chtěli pak někomu nakreslit jen pár tahy. Není to možné překreslit pro vás tak, aby si to zachovalo ten prchavý dojem, který ve vás přesto uvízne a musíte na něj myslet stále, i když už nedokážete najít přesné kontury a hranice. Je otázkou, jestli je ty kontury a hranice vůbec možné kdy najít. Možná jsem měla na chvilku ten pocit, že je přesně znám, v tu chvíli, když jsem knihu dočetla.




Když jsem otočila na poslední stránku, začala mi hrát z přehrávače zrovna tahle písnička. Nijak jsem to neplánovala, ale myslím, že to bylo něco, co ještě umocnilo dojem z konce. Vše se zvedalo, vítr foukal a mě zněly do pochopení, rozuzlení a konce právě tyhle tóny. Kytara jako by určovala rytmus dění na stránce. Nikdy už té písničce neřeknu jinak než Sto roků samoty. Pokaždé, když jí slyším, tak vidím Macondo, otáčím stránky s Aurelianem Babiloniou a docházím k tomu okamžiku, kdy se střípky spojí do jediného celku, do jediného obrazu, do momentu, kdy je vám všechno tak strašně jasné.



Gabriel García Márquez je španělsky píšící kolumbijský spisovatel, který se narodil v roce 1927. Často bývá řazen mezi hlavní představitele magického realismu. Studoval práva. Vydáno je nespočet jeho knih, Sto roků samoty je však asi jeho nejznámějším dílem. Mezi známější patří patrně ještě Láska za časů cholery, Zlá hodina nebo Dvanáct povídek o poutnících. V roce 1982 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

* soledad = metafyzická samota chápaná jako předstupěň (solidaridad) solidarity se smrtí
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 8. května 2013 v 22:12 | Reagovat

jak ty to jen děláš, že dokážeš knihu popsat tak, že po výkladu ve škole bych o ni nezakopla a po článku na tvém blogu mám nutkavou potřebu ji sehnat a hned začít číst?

2 pavel pavel | 8. května 2013 v 23:12 | Reagovat

Něco jsem od něho kdysi četl.

3 eazi eazi | Web | 9. května 2013 v 11:46 | Reagovat

Myslím, že teď mi kniha Sto roků samoty poskočila v žebříčku "Chci číst" ještě o pár stupínků výš a asi s ní v létě zalezu do houpací sítě nebo pod slunečník... ;)

4 vencisak vencisak | Web | 10. května 2013 v 18:36 | Reagovat

Ach to je let. :) Mnoho známých si dokonce vedlo zápisky, aby se v té knize vůbec vyznali. Teď maj v Kosmasu mnoho méně známých Marquezů zlevněných, tak doporučuji obohatit knihovnu. :)

5 lovitka lovitka | Web | 11. května 2013 v 23:13 | Reagovat

Chystám se na ni už delší čas :)
Magický realismus je pro mne něco úžasného.
Ale s tím čtením příběhu předem - já to zase potřebuji. Jak u knihy, tak u filmu. Když nevím, co se tam má dít a jak to skončí, jsem nervózní, roztěkaná a tolik mě to nebaví. Nemohu se na děj soustředit. Potřebuji znát alespoň malou kostřičku příběhu! Ale asi jsem jedna z mála :)
Jinak opravdu moc poutavý popis! Donutil mne se tu usmívat :)

6 Ježurka Ježurka | Web | 14. května 2013 v 13:24 | Reagovat

Také bych chtěla něco poznamenat k tomu čtení obsahu předem. Moje vnučka dokonce kdysi (nevím, jestli stále) přečetla konec, prý se jí to lépe čte nebo chápe, já už nevím, ale já sama bych asi pak tu knihu už nedočetla. To není ono - tedy podle mne. Ale krásně jsi to napsala, poutavě!

7 glaciem glaciem | Web | 3. června 2013 v 23:10 | Reagovat

Márqueze miluju... :-) Nejradši od něj mám Lásku za časů chlery a Na paměť mým smutným courám... Tu umím skoro zpaměti, jak často ji čtu. :-)

8 lovitka lovitka | Web | 20. června 2013 v 14:22 | Reagovat

Musím se sem vrátit a oznámit, že jsem ho tedy přečetla a vskutku toho nelituji ;)

9 Teeda Teeda | Web | 21. června 2013 v 21:55 | Reagovat

[1]: ách to mě jen těší.. doufám, že má motivace bude tak silná aby tě k Marquezovi skutečně dovedla. :)
[3]: Pusť se do ní. Nečej nic a najdeš všechno. :)
[4]: No.. takový rodokmen k ruce mít neškodí. :D (mám doma i další skvosty)
[5]: Já mám taky malý neduh. Přečtu si občas poslední větu nebo odstavec.. a žmoulám rohy stránek. No jo. Každý máme něco. :)
[6]: Také občas mrknu na konec... nikdy mě to ale neodradí číst.. spíš mě to ještě víc navnadí. :)
[7]: Je tak osobitej a zvláštní, myslím, že ani nejde, nemít ho ráda.. :)
[8]: A já k tomu musím dodat, že mě to těší, že je na světě o dalšího nelitujícího člověka více. :)

10 Cleo Cleo | Web | 8. července 2015 v 9:19 | Reagovat

Četla jsem Lásku za časů cholery, Plukovníkovi nemá kdo psát, Kroniku ohlášené smrti a Generál ve svém labyrintu a musím říct, že se mi všechny ty knihy vážně moc líbily. (I když LzČCH mi trvalo asi 2 roky, než jsem ji přečetla.) :D Jedinečný autor a Sto roků samoty přečtu snad následující rok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama