Kouzelný úsměv na konci cesty

10. července 2013 v 23:25 | Teeda |  Myšlenky


Asi jako každý student, přes léto brigádničím, neboť do kapsy je stále hluboko. Už druhým rokem se mi poštěstilo pracovat na recepci, v jednom nejmenovaném domově důchodců. Když jsem na tuhle nabídku kývla, měla jsem docela strach. Bála jsem se tolika starých lidí, nemocí, smrti. Místo toho jsem se ale stala svědkem malých životních radostí a strastí. A světe div se, mám to tu ráda. Mám JE ráda.



Každé ráno se pan V. chodí ptát, jestli tu nemá nějakou poštu. Nikdy tu žádný dopis nemá.

Pan syn sem chodí za svojí stařičkou maminkou. Dlouhé hodiny sedí na lavičce a on jí krmí banánama. Ona svýma bezzubýma dásničkama žverká jeden za druhým.

Jednou přijel pan V. na halu a zvolal na paní L.: "Cože? Tys ještě neumřela?!" To já jsem málem umřela. Smíchy. Zdejší humor je velmi osobitý.

Každé ráno, když jde Pepa na cvičení, mi nosí bonpar. Vždycky mi říká "pojď cvičit" a já mu na to vždycky řeknu něco jako "nemůžu Pepo, nemám cvičky". Jednou mi přinesl tři bonbony najednou. To se ještě žádné z holek nestalo. Asi mě má nejradši.

Pan Š. mi dlouhé hodiny večer vypráví o službě v pohraničí. Když poslouchám, co všechno zažil, připadá mi můj život podivně jednoduchý a nenaplněný.

Paní P. je úžasná. Bývala topičkou a statkářkou. Je ročník 1920 a svěžejší upovídanější stařenku byste tu těžko hledali. Říká mi, že naší zemi, víc než světová válka a Němci, uškodili vlastní lidé. Češi, komunismus a donašeči. Přesto všechno je nezdolná optimistka.

Pan H. za mnou chodí někdy večer. Býval čiloušek, ale co se vrátil z nemocnice, posmutněl. Upírá na mě teskně oči přes sklo a snaží se mi šišlavou řečí říct, že jsem roštěnka. Vždycky mi oslintá celé okýnko. Ale mě to nevadí. Mám ho ráda. Je to krásný dědeček.

Paní R. pije. Chodí ven s pejskem Míšou. Když se spolu vrací a dýchne mi do okénka, mám pocit, že bych už neměla pár hodin řídit motorové vozidlo.

Pan K. si v bufetu koupil pytlík se třemi jablíčky. Snaží se je strčit do plátěné tašky, ale ruce se mu třesou a taška nejde otevřít. Zápasí dlouhé minuty a opírá se o chodítko. Pak se konečně zadaří a on se vypraví na šouravou cestu zpět. U stolečku s letáky se zastaví. Celý křivý šátrá a snaží se vzít jen jeden jediný výtisk. Stojí ho to tolik sil. Ale on je statečný. Zvládne to.

Pan a paní H. jsou tu spolu. Vtipkují a chodí na výlety. Nosí plné košíky hub a občas mi přinesou hrušku nebo jablíčko.

Před dvěma týdny jsem poprvé měla úmrtí během mé služby. Bylo to také poprvé, co jsem viděla na vlastní oči mrtvého člověka. Pan B. byl velmi oblíbený. Býval lékařem. Všichni ho tu měli rádi. Chodil po hale s chodítkem, usmíval se a jeho dlouhá postava se tyčila nade všemi. Teď najednou tady leží. Jeho dlouhé bílé nohy a bílé ruce. Člověk má podivné nutkání ho pohladit. Udělat cokoli, čím by odčinil, že už tu nemůže být s námi.

Pan S. přišel o nohu. Nechtěl tu být. Chtěl zůstat doma. Po týdnu se tedy vrátil. Zjistil, že si děti zatím rozebraly všechny jeho věci. Tak je tu znovu. Jezdí na vozíčku po hale, v bufetu si kupuje pivo a mlčky pak v rohu popíjí. Chtěla bych mu říct, že to bude dobré. Že není sám.

K bufetu chodí i paní K. Počítá drobné, co jí nechaly děti, když jí odvezly zbytek důchodu. Počítá korunu za korunou, jestli jí to vyjde na koláček. Nevyjde. O korunu. Kantýnská jí podává koláček, "dáte mi to jindy,". A stařenka se stydí. Ráda bych potkala její děti a ráda bych jim sdělila, jak moc je nenávidím.

A takhle tu žijí. Vyhlíží návštěvy, radují se a hádají. Chodí na zpěv, na cvičení, na keramiku a na háčkování. Čtou a dívají se na telku. Procházejí se venku a posedávají na lavičkách. Jezdí sem sbory a divadla. Oni zase jezdí na výlety na koupaliště nebo do zoo. Většinou jsou spokojení. Konečně nejsou sami a mají si s kým popovídat. S někým, kdo je na tom podobně. Ale stejně vyhlíží poštu. Návštěvy. Děti. Vnoučátka. A stýská se jim.

Mně se také stýská. Celý rok až do léta. Jsem tu s nimi vždy jen tři měsíce, ale úplně to stačí k tomu, aby vám přirostli k srdci. Směsice smutku, lítosti a z toho pramenící náklonnosti a snahy vynahradit, co vlastní rodina nedala. To všechno na vás tlačí. Někdy mám pocit, že můj úsměv a vřelé slovo, má kouzelnou moc. A dychtíte po jejich vyprávění, tak prožitém a dávném. Cítíte moudrost a dýchá na vás jejich divoký život ve všelijakých dobách, režimech, zlomových dějinných momentech. Jsou rádi, když nasloucháte. A já jsem ráda, že jsem alespoň tady, na konci jejich životní cesty, součástí jejich životů.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bev Bev | E-mail | Web | 11. července 2013 v 8:18 | Reagovat

Překrásné střípky života. Přiznám se, že mám slzy na krajíčku. Moc krásně, citlivě jsi to napsala. Jakobych všechny ty lidičky viděla.

2 Robka Robka | E-mail | Web | 11. července 2013 v 9:10 | Reagovat

Nádhera! Chodím do domácností starých lidí (jsem pečovatelka), takže dobře vím, o čem píšeš. Ano, oni si rádi popovídají, obohatí člověka tím, kolik toho prožili, jejich vyprávění jsou někdy dojemná a někdy veselá, až se divím, kde se v nich ten humor bere. Mám v péči jednu paní na vozíčku, nemá nohy a ta je takové optimistické sluníčko, že by jí mohli závidět mladí a zdraví lidé. Obdivuju ji.

3 Cilouš :3 Cilouš :3 | E-mail | Web | 11. července 2013 v 11:13 | Reagovat

boží!!

4 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 11. července 2013 v 14:15 | Reagovat

Neznám slovo, které by vyjádřilo mé pocity... Jsem ráda, že jsem článek četla. Děkuji.

5 Ježurka Ježurka | Web | 11. července 2013 v 14:16 | Reagovat

Máš u mne také velkou pochvalu! Moc krásně píšeš o starých lidech, je vidět, že jsi hodná a empatická. Myslím, že takovou zkušeností by si měli projít hlavně ti, kteří své rodiče uznávají jen pro peníze, to je velice smutné! Moje 93. letá maminka je také vděčná za každé milé slovo, znám to. Krásné povídání, i když někdy smutné

6 PaPája PaPája | Web | 11. července 2013 v 18:18 | Reagovat

To je tak nádherný článek! Zajímavě pojatý. Vtipný, že jsem se zasmála a přesto smutný, protože jsem si vzpomněla, jak vždycky stojím na zastávce a vidím toho starého dědečka, co se sotva šourá k autobusu s látkovou taškou. Tyhle lidi mám  vždycky chuť obejmout, snažím se jím ale  pomoct aspoň tím, že jim přečtu jízdní řád. Jejich poděkování je vždycky krásně upřímné:). Je mi jich líto, jejich já skrývá tak moc, i když se to na první pohled nezdá.
S těmi důchodovými pěnězmi jsme to měli v rodině stejně... nebo spíš u příbuzných. Důchod se jim hodil a prababičce nechali pár drobásků... hajz*ové.
Je to hezký, jak ti přirostli k srdci :).

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. července 2013 v 0:56 | Reagovat

Tohle je moc krásný článek plný úcty, lásky, pozornosti a empatie, moc jsi mě jím potěšila. Je dobře, že umí někdo tohle všechno pocítit, zachytit a navíc i napsat.

8 Adelaine Adelaine | Web | 13. července 2013 v 18:37 | Reagovat

Ah, jak jsem to přečetla, hrozně ti to závidím! Nevěřila bych, že budu někomu závidět práci na recepti, ale zkrátka ty zážitky, a hlavně poznávání těch lidí a jejich příběhů. Tohle mě hrozně fascinuje. Staří lidé jsou hrozně zajímaví, teda někteří, protože mají spoustu historek, a nám pak naše životy přijdou nenaplněné. Konkrétně teď mi přijde ten můj nenaplněněšjí než tvůj, protože jsi měla to štěstí poznat takové zajímavé lidi. A taky nemám žádnou brigádu, no. :D
Tenhle článek byl vážně krásnej, takovým zvláštním způsobem, plnej příběhů.

9 Teeda Teeda | Web | 14. července 2013 v 8:01 | Reagovat

[1]: Děkuji. Pokud jsem to napsala tak, že je úplně vidíš, tak jsem jsem ráda, protože tak je to správně. :)

[2]: Přesně. Někdy ti, co jsou na tom nejhůř, umí být stejně nejoptimističtější.. :) Ale jako pečovatelka k nim máš ještě blíž než já. Já jsem pořád jen v hale na recepci a tak jsem víc pozorovatel a naslouchatel. Ale ať jsou užasní nebo ne, pečovatelka, to musí být práce težká. Krásná, ale těžká.

[4]: Óo, já jsem také ráda, že si četla. A já děkuji. :)

[5]: Ano. Vždycky nakonec ty zatracené peníze. Myslím ale, že ani taková zkušenost, jakou mám já, by moc lidí nezměnila ze špatného k dobrému. V tomhle záleží asi jak člověk vyroste..

[6]: přesně jak píšeš, na ulici to vídám také. A je mi z toho vždycky tak smutno a připadám si tak bezmocná. A v každé rodině se najde nějakej had, co vidí jen ty peníze. To je prostě ta nešťastná lidská povaha..

[7]: Děkuji. To je moc krásně napsaná pochvala. :)

[8]: Děkuju. :) No a když vezmu tvůj komentář a pak dohromady k tomu, co čtu u tebe na blogu, nechce se ti tedy vrhnout na nějaké dobrovolnictví? Já nevím, stačí jim chodit hrát na kytaru a zpívat lidové písničky nebo jim chodit číst nebo třeba udělat projekt a fotit je nebo malovat a u toho jim naslouchat.. .) Nejsi zatím vázaná brigádou, tak máš čas..

10 Mei-riefel Mei-riefel | 14. července 2013 v 13:25 | Reagovat

Úžasný článek. Moc mě dojal, mám co dělat,  abych se nerozbrečela.

11 Mavis E. Strix Mavis E. Strix | E-mail | Web | 15. července 2013 v 11:01 | Reagovat

Slečna, máš neuveriteľný talent! Napísala si to nádherne, dovolím si tvrdiť, že zo všetkých, ktorí sa odvážili na túto tému písať, sa ti to podarilo absolútne najlepšie.

Pevne verím v to, že pracovať medzi staršími ľuďmi musí byť aj pekné, no ako si písala, aj menej pekné. Ja osobne viem, že by som to emočne nezvládla, pretože som veľmi citlivý človek a takýto ľudia, na ktorých kašle celá rodina, mi je skutočne veľmi ľúto. Preto, klobúk dole pred tebou!

A samozrejme, pred tvojim talentom ako na ľudí, tak aj na písanie.

12 Melian Melian | Web | 17. července 2013 v 12:29 | Reagovat

Po přečtení tvého nádherného článku přemýšlím nad tím, jestli i já jednou budu mít někoho, kdo bude chtít poslouchat má vyprávění a kdo mi bude oporou "na konci mé životní cesty."
Taková vlna empatie a respektu z toho, co jsi napsala, mě už dlouho nezasáhla. Je to krásný článek a stejně tak i tvoje dušička je určitě nádherná.
Měj se krásně, Teedo.

13 Allia A. Tride Allia A. Tride | E-mail | Web | 17. července 2013 v 15:29 | Reagovat

Dojalo mě to... Opravdu nádherné, srdcové "momentky"! :') Nevehnalo mi to slzy do očí - doslovně mi je to z očí vyhnalo...

14 Teeda Teeda | Web | 24. července 2013 v 11:12 | Reagovat

[10]: Děkuji. Nesmutnější je, že jsem nikoho dojímat nechtěla. Ona ta realita takhle působí sama od sebe...

[11]: Páni, no.. já vůbec nevím, co na to napsat. Je to krásná pochvala a napsala si mi tolik krásných slov, že vlastně překvapením vůbec nevím, co na to říct. Obyčejné "děkuji" mi přijde naprosto nedostačující.

[12]: Opravdu moc děkuji. Já doufám, že každý z nás bude mít to štěstí, že nebude muset konec života trávit ve smutku.

[13]: Nechtěla jsem dojímat.. ale co se dá dělat. takový je život. Každý den... Taky mě dojímá, akorát já to mám přímo před sebou...

15 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 25. července 2013 v 12:10 | Reagovat

Krásný článek. Bohužel z něj stejně cítím ty jevy, které mezi lidmi jsou - paní K. jíž děti odvezly část důchodku, pan S. jemuž děti rozebraly jeho věci...

(A zároveň uznávám svou chybu ve svém článku, tvořit si názor o domovech důchodců z dvou hodinových návštěv je něco jiného, než když je tam člověk denně coby zaměstnanec.)

16 PaPája PaPája | Web | 2. srpna 2014 v 20:09 | Reagovat

Po roce a kousek jsem tu zase. Nedá mi to. Tohle je asi ten nejlepší článek, co jsi kdy napsala. :-) Víc asi říkat nemusím. :-)

17 Teeda Teeda | Web | 2. srpna 2014 v 21:19 | Reagovat

[16]: Děkuju. Hrozně mě těma pochvalama rozmazluješ.:)
A vlastně ti děkuju, že si mi ten článek připomněla. Letos tam nejsem a chybí mi to. Stýská se mi.
Je hezký, že se někdo vrací k tomu, co jsem napsala tak dávno. Já ty články po týdnu považuji za odepsané. Vždycky mě překvapí, když je pak ještě někdo najde... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama