Léčba hladem

25. července 2013 v 0:59 | Teeda |  Myšlenky


Současný svět je plný nemocí. Civilizačních nemocí. Těch, kterými se nenakazíte kýchnutím, ale přesto se šíří jako mor. Tahle doba nám nabízí svobodu a život, který chutná až podezřele dobře. Na druhou stranu nám podstrkuje ideál v podobě pečeného vzduchu v časopisech. A tak to tu máme. Obezita nebo anorexie. Vyberte si, co chcete, vyjde to na stejno. Dneska ale nechci psát o lidech. Člověk má totiž tu moc, že dokáže svými problémy pohltit vše kolem sebe. Včetně zvířat.



Když ji mamka držela v ruce poprvé, byla maličká, asi tříměsíční kočka. Divoká tolik, kolik jí les dovolil bez dotyku lidských rukou být. Po polapení mamce prokousla ruku a vzala roha. Ačkoli jsme kočku nikdy domů nechtěli a já jako vyznavačka psů jsem měla naprosto odlišná přání, stalo se, že jsme nakonec přeci jen lapili divokého a krásného mini ďáblíčka, který nás měl spoustu let trápit těmi nejrozmanitějšími způsoby. Když celý první rok, co jsme ji měli, nepředla. Když se před každou živou bytostí, kromě nás, schovala a nevylezla dřív jak za den. Pochovat ji bylo nemyslitelné. Pokousala každý pokus o pohlazení a jizvy po drápech mi i po těch letech jasně září na opálené kůži.

Přesto. Pokud nemáte rádi kočky, nejlepší způsob, jak to překonat, je pořídit si ji domů. Zamilujete si jejich hrdost. Zjevnou a inteligentní komunikaci. Jsou to osobnosti, které si vás nakonec omotají kolem drápku, protože mají charisma a je v nich něco šelmovsky královského čemu podlehnete.

Když byl Vikís rok, nechali jsme ji operačně připravit o možnost mít koťata. Sice s náma žila v bytě a nechodila ven, ale sem tam mohla utéct a navíc jí venkovní kocouří jek dost rozechvíval. Touhle operací ale začal náš problém. Její tělíčko se po lidském zásahu změnilo. Zvenku i zevnitř. Navenek byla vidět mírně povislá kůže v místě zákroku. Uvnitř tělíčka začal metabolismus fungovat jinak. A my o tom neměli ani tušení. Nikdy jsme ji neomezovali. Spoléhali jsme se na přírodu. Ona pozná, kdy má hlad a kdy jíst nepotřebuje. Kdykoli si řekla o jídlo, dostala ho. V průběhu let se zaoblila, a když k nám někdo přišel a dělal si z ní legraci, byl fixován naprosto zničujícím pohledem a přísně pokárán. V našich očích byla krásná.

Pak jsem asi před rokem náhodou zjistila, že existují granule pro kočky nad deset let. Potřebují jinou výživu. Hned vedle stál ale pytel s granulemi pro kastrované kočky. Zaskočilo mě to. Krmili jsme ji snad celá ta léta špatně? Po váhání jsem vzala seniorské křupky a byla jsem spokojená. Určitě jí budou chutnat, jsou značkový.


Postupem času začala kulhat. Vybírala si co nejsnazší cesty, aby nemusela zbytečně skákat vysoko a po delším ležení bylo vidět, jak napadá na tlapky. Čekali jsme dost dlouho. Pár měsíců, než jsem mamce řekla, že se mi to prostě nelíbí, a i když je jí 14 let, není to prostě normální. Protože před lety prošla operací po nálezu zhoubného nádorku, měla jsem strach, že někde může být další a bude jí způsobovat bolesti při chůzi. Naložila jsem tedy jednoho dne naší krásku do bedny a vydala se s ní k veterinářce. Diagnóza byla více než překvapivá. Má obezitu. Ano, je stará a trápí jí artróza, proto tolik kulhá, ale její váha jí extrémně přitěžuje. Musí shodit, aby se jejím kloubům trochu ulevilo. Měla jsem strašný pocit viny. Nikdy za to nemůže zvíře. Já jsem člověk, který ji krmí.

A tak se to stalo. Naše obézní kočka s artrózou dostala předepsané dávky krmení. Konzervu dostávala odváženou na gramy a křupky také. Už tak malé dávky se postupně snižovaly. Po třech měsících byla na převážení u veterinářky. Dieta neměla žádný efekt. Kočka nezhubla ani deko a obezita byla stále tady. Dostala tedy speciální dietní granule pro léčbu obezity. Denní dávka 30g. Víc ani ťuk. Už to trvá tři měsíce. Zdá se, že shodila asi 200g, takže už neváží 4 kg, ale 3,8. Zdá se také, že kulhá trochu míň. Celou tuhle peripetii, ale provází doma hladový a teskný nářek. Nedá se to poslouchat. Táhlé kočičí velmi naléhavé mňoukání připomínající se v kuchyni, obýváku, pokoji, všude.

A tak u nás doma vládne hlad. Jídelníček jak těch z anorektických blogů. Nic, nic a k tomu dvakrát nic. A sem tam kočičí křupka. Jediný rozdíl je, že tohle není nemoc. Tohle je léčba.



Hh
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2013 v 8:25 | Reagovat

Podobnou léčbu bych taky potřeboval. Na rozdíl od tvé kočičky ale nemůžu svést vinu na toho, kdo mě krmí :-). Držím palce.

2 Owl Owl | Web | 25. července 2013 v 15:24 | Reagovat

Je hezké si přečíst jiný článek, než jsou všechny ostatní, co jsem dosavad četla. A tenhle mě rozhodně zaujal více.
Hezky napsané. :))
Přeju hodně štěstí do budoucna.

3 Metztli Metztli | E-mail | Web | 25. července 2013 v 15:36 | Reagovat

miluju kočky, od malička jsem na ně zatížená. Když vidím toulavou, hned jí něco dobrého donesu, na přilepšení. Takže tvůj článek mě dojal. Doufám, že bude kočičce brzo lépe a že přestane táhle zoufale mňoukat o jídlo :( obdivuju vás, že to vydržíte. Vím, že musíte a vím, že je to pro její dobro. Ale někdy to bolí. Tedy, hodně zdraví pro tu potvůrku :)

4 PaPája PaPája | Web | 25. července 2013 v 15:52 | Reagovat

Zajímal mě tvůj názor na tyhle "ana" blogy. Pojala si to ale moc hezky!:)

Já kočky miluju snad už od tý doby, co jsem "byla ještě na houbách". Říká se, že psi jsou nejlepší přátelé člověka a jsou nám vlastně oddanní. Ale kočky jsou své, mají svojí hlavu, a proto je vždycky tak hezký, když se přitulí :).

Kdysi nám naše Cecilka porodila v zimě koťátko a my jsme ho našli až na jaře. Kulička byla zdivočelá a trvalo dost dlouho, možná rok a půl, než se nechala pochovat, ale o to víc jsem si k ní vytvořila pouto. Byl to vlastně takový "výsledek lásky" :D.

Jinak tím, že my máme kočky venkovní, tak mají opačný problém. Ty by spíš potřebovali dost přibrat a to mají pořád plnou misku.

Jinak taky dost obdivuju, že jste se tehdy vrhli na tu dietu. Když jsme ještě měly Čokinu, měla žloutenku, tak nám taky chtěli něco takového dát. Jenomže časově to pro nás bylo nezvladatelné, tak už brouček odpočívá...

Vím, není nic horšího, než když slyšíš zvířátka "plakat". Ale ona to určitě zvládne, musí! :) :)

5 Teeda Teeda | Web | 26. července 2013 v 9:19 | Reagovat

[1]: No já bych jí potřebovala také. :D A krmím se stále stejně, jako jsem dřív krmila jí. :D

[2]: Děkuji. Štěstí bude potřebovat ta moje malá nezbednice, snad to zvládne. .)

[3]:Je to těžký. Už jsme si říkali, že by možná bylo lepší nechat jí spokojenou a tlustou, než hladovou na dietce, ale ona to potřebuje. Tak tu trpíme s tím nařekem spolu s ní. Doufám, že se to alespoň projeví. .)

[4]: :) Přišlo mi, že můj názor více nebo méně už někým formulován byl a psala bych pořád dokola to samé, co se objevovalo. Někdy póza, někdy nemoc, prostě klasika..
S Vikís doufám, že to přečkáme, je mi jí děsně líto, ale jak píšeš, musí to zvládnout. :)

6 Tuleň Tuleň | E-mail | Web | 26. července 2013 v 11:55 | Reagovat

Chuděrka čičí!! Člověk by neřekl, se tohle může dít i kočkám. Že přeju, ať se jí to povede!

7 terezka66 terezka66 | Web | 30. července 2013 v 15:51 | Reagovat

Ta kočička je nádherná, od jakživa kočky miluju a chtěla bych si jednu pořídit, ale místo toho mám jen morčata a jsou pro mě vším :-)Hlavně ať je kočička zdravá, sama jsem se svým morčetem dva měsíce bojovala se zápalem plic a nakonec jsem ji vyléčila :-)

8 Teeda Teeda | Web | 2. srpna 2013 v 1:02 | Reagovat

[6]: Taky mě nenapadlo, že zvířata něco takovýho můžou mít. Až když to má člověk před očima, tak to zjistí. Vikís ti nicméně děkuje a volá na tebe, že má hlad, nebo co tím jekotem zase myslí.. .)

[7]: Nádherná je. Člověk se na ní dívá a nechápe, že je vlastně nemocná. Páni, to je poprvé, co slyším o moračatech a zápali plic. Člověk vážně neuvažuje o zvířecích nemocech, dokud ho ta zkušenost nepotká.. je dobře, že to mělo dobrý konec. :)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 8:27 | Reagovat

Máš pravdu, dokud to člověk nezažije tak by ani nevěřil, že zvířata trápí stejné nemoci jako lidi. My jsme měli obézního psíka, byla to fenka, Pipina jsme jí říkali, malý hladkosrstý pinč. A jelikož byla bezedná a tatínek jí dopřával (byl to pes rodičů) dostala se do stádia, kdy vypadala jako míč na tenkých nožkách s vyvalenýma očima. No prostě příšerka a hlavně se jí rozjížděly nohy, nemohly unést tu váhu a špatně se jí dýchalo a teprve její zdravotní problémy přiměly tátu, aby ji míň krmil. Nakonec se dožila asi sedmnácti let, nikdy jsme už nedokázali dát dohromady jak dlouho ji máme.  
Vikís moc zdravím, posílám jí pohlazení a Tobě přeju pevné nervy a výdrž. Je to těžké, člověk ví, že je to pro její dobro, ale tím to není o moc lehčí. :)

10 m. m. | Web | 14. srpna 2013 v 22:30 | Reagovat

To je děs, já to úplně nedávám, když někde kočka (nebo i jiný zvíře) táhle brečí a něčeho se dožaduje. I kdyby o půlnoci, tak prostě musim vyběhnout a zjistit, o co jde. A kdyby za mnou chodila hladová? No to bych asi lehla.

Mám teď přitom na starosti pět koček, z nichž jedna je stará a neustále mňouká a  předstírá, že má hlad. Řeším to tím, že ji furt chovám a furt se ji snažím utišit. Jednou asi budu mít pěkně rozmazlený děti, jestli za nima budu běhat stejně jak za těma kočkama :D

Je mi divný, že činda při tý dietě zhubla tak málo. Ale některý kočky tak  holt fungujou. Měly jsme koťata, máma do nich futrovala žrádla, co se dalo, a furt je převažovala, chtěla, aby rostly. A to jedno furt tloustlo a to druhý ani prd, a přitom žraly obě stejně - byly jsme vždycky u toho. Holt prostě praštěnej metabolismus asi.

11 Teeda Teeda | Web | 9. března 2014 v 23:51 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[6]:[9]:[10]:
Nedá mi to, abych po tom půl roce, co jsem článek psala, nedodala - Vikís zhubla 1 a půl kila! Je z ní úplná tyčka! :) Zvýšili jsme dávky a každou křupku dostává hrou. Baví jí to a neječí. :) Máme doma spokojenou štíhlou kočku, která už vůbec nekulhá. :)

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. března 2014 v 23:54 | Reagovat

Skvělá práce! Gratuluju tobě i tvé šlang kočičce :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama