Srpen 2013

Nina

29. srpna 2013 v 10:43 | Teeda |  Myšlenky

Jedno lednové odpoledne před třemi lety jsem se vydala do pošmourného nevábně vypadajícího zmrzlého města. A přesto jsem byla napnutá a těšila jsem se tím zvláštním způsobem, když si nejste jisti, co přesně přijde, ale jste zvědaví.

Přejet celé město trvalo půl hodiny a najít ten pravý obchod ještě dalších deset minut. Chvilka váhání a přešlapovaní a bylo to tady. Nabrali, zavázali, nakázali chránit před mrazem. A tak jsem pytel strčila přesně tak jak byl do kabelky a půl hodinu cestou zpátky trnula, aby se nic nestalo, všechno bylo v teple, jak má být a vůbec jsem se snažila chránit pytlík i před otřesy autobusu.

Na koleji jsem odhodila věci bez ladu a skladu na postel, rozvázala pytlík a opatrně ho spustila do vody v malém skleněném akváriu. Dívala se na mě těma krásnýma velikýma očima a vypadala spokojeně. A takhle jsme spolu začaly bydlet - já a ona. Moje kolejní rybička.


Smetanový jahodový Monster dort

26. srpna 2013 v 22:24 | Teeda |  Chutě

Pro někoho je to jen energetický nápoj. Pro jiné životní styl. Jasné je, že vyznavači tohoto stylu nemůžou mít k narozeninám nic jiného, než patřičně stylový dort. A někde tady začíná příběh o tom, jak jsem pekla Monster dort…
Zadání znělo: Monster energy, nějaké ovoce, aby byl lehký. Tak tady to je. :)



Jak jsem se s Jackem toulala po hvězdách

21. srpna 2013 v 20:16 | Teeda |  Knihy
Jack London
Tulák po hvězdách

Vyrostla jsem na dobrodružných knihách. Nepřeberné množství autorů a titulů, známých i neznámých. Bílý tesák Jacka Londona nebyl výjimkou a zavedl mě k dalším Jackovým knihám. Slova "Klondike" nebo "Yukon" se pro mě stala ekvivalentem neuvěřitelného dobrodružství, synonymem pro divočinu, sruby, kurděje, zlato, vlky. Jenom o to v myšlenkách zavadím a mysl už se topí v představách, které mi vymaloval on svým dílem. Jako dítě jsem ale nevěděla, že i mnohem a mnohem později, mi bude mít Jack co říct a zavede mě úplně jinam. Daleko od Yukonu, daleko od vlků.


Sny a stíny

18. srpna 2013 v 22:27 | Teeda |  Verše
(Když literární klub vypsal tvůrčí téma "živý stín"...)



Když zavřu oči
vidím tě všude
v noci mě dýcháš
do vlasů

přicházíš ke mně
tak náhle a tiše
bez varování
bez hlesů

Svým hebkým prstem
přejedeš v zádech
zamrazíš
cosi zašeptáš

jak zloděj se kradeš
klidem mysli
bereš a loupíš
nečekáš

Když nasytíš se
mizíš rychle
otevřu oči
jsi v mžiku pryč

a živé stíny
lepí se na mě
svírají mě a
dusí víc

Jsou všude a nikde
jsou tišší, lstiví
a křičí ze tmy
chtějí mě zmást

mezi stíny
za dlouhých nocí
své kroky prosím
jen obezřetně
tajně klást



Zenitím si

16. srpna 2013 v 9:31 | Teeda |  Fotím
Po neúspěchu prvního filmu, kde nevyšlo skoro nic, jsem vyfotila druhý film. Co se nestalo. Když jsem ho vymotávala, tak jsem si nedopatřením (!) pootevřela na chvilku deklík a to byla zásadní chyba. Osvícený film totiž není ideální věc. Nicméně se mi podařilo setkat se s jedním pražským pánem, který byla tak laskavý, že očíhnul jak mého Zenita, tak negativy. Shrnul, že foťák je naprosto v pohodě a všechno chodí jak má. První film mi nevyšel protože byl taky osvícen, takže patrně zase nějaké nedopatření. Jsem lama, co dodat. Nicméně mi odhalil na cloně ještě jedno kolečko, totiž pevnou clonu a musím říct, že to bylo milé překvapení. Jasně. Teď už to bude záviset jen na mých schopnostech.

Vyfotila jsem tedy i třetí film a tentokrát tam vyšly skoro všechny fotky. Pár jich bylo podsvícených, ale jinak to prostě šlo. S čím se potýkám? Třeba s velikostí obrazu. To co mám v hledáčku je menší plocha, než mi to vyfotí. Na to si budu muset dávat pozor. Se světlem je to těžký. Než mi budou clony automatické a důvěrně známé, to asi uplyne ještě mnoho vody. Nicméně pokrok tu je a já můžu vhodit pár fotek. Jsou to všechno věci, které by asi člověk jinak nefotil. Kraviny. Jenže když nevíte, jestli film vyjde, tak ani nechcete fotit něco na "vážno". Takže kytky, kočka, příroda... prostě tak. Věci, kde vám nebude líto, když to neklapne. Ale tak, snad se časem budu moci posunout k něčemu normálnímu, že. :)

Drobky z 2. filmu - Fuji Color 200

...něco z toho mála, co mi nesežralo světlo... samo sebou, bez úpravy, jen scan..

Kvído

Perník

14. srpna 2013 v 20:26 | Teeda |  Chutě

Klasika. Nemůže doma jednou za čas chybět. Jakmile má někdo mlsnou, tak to naházíte do misky a za chvilku je to upečený. A pak si jen lebedíte spolu se sklenicí mléka. Co je ale zajímavé, neznám snad nikoho, kdo by ho dělal stejně. Zřejmě máme každý doma ten svůj vlastní nejlepší recept. :)


Další krok

12. srpna 2013 v 23:30 | Teeda |  Útěky
Opakovali to všichni na všech run fórech, všichni známí, všichni, kdo běhají, dokonce i Haruki Murakami to psal, když jsem četla jeho knihu o běhání (také v rámci motivace k tomuto šílenému bláznivému nápadu). A ačkoli jsem na prosluněné léto tuhle aktivitu dala na čas k ledu, teď, když počasí začíná být jen trochu únosné, se mi vrací chutě vyběhnout. Možná je to i tím, že jsem dneska koukala zase na mistrovství v atletice a naše Denisa tam běžela jako s větrem o závod. Musím se naučit běhat. Fakt chci.

Protože moje botasky z Tesca za 199 Kč mi asi po těch pěti letech už daly dost, rozhodla jsem se tedy vlézt do sportovního obchodu a mrknout, jak je to tedy ve skutečnosti s tou nezměrnou důležitostí bot na běh.


Jak se stát spisovatelem

11. srpna 2013 v 8:52 | Teeda |  Drobky
Tohle není návod. Tohle je reakce. Je to odpověď na ty stovky blogových výkřiků, které naříkají v těch samých větách a slovech. Spisovatelka. Žurnalistka. Novinářka.


Hrdinové nekecaj

8. srpna 2013 v 23:38 | Teeda |  Myšlenky

Z rádia se nese písnička, kterou pokaždé když slyším, přenese mě do vzpomínek mých, cizích a nakonec do vrzavě znějícího filmu starých křivd a událostí, které se odehrály Tenkrát na západě. Je to jediná píseň, která se mi líbí v české verzi víc než originál. Věra Špinarová jí svým hlasem dala neobyčejné kouzlo a já jako první v představách vždycky vidím tvář nádherné Claudie Cardinale, která je se slavným snímkem neodmyslitelně spojená.



Rybízová marmeláda a brusinky

6. srpna 2013 v 10:22 | Teeda |  Chutě


Tak jo, přiznávám se, mám toho plný kecky. A taky se přiznávám, že mám teď období, kdy dost nesnáším rybíz… ale ono mě to do Vánoc přejde…
Letos jsem zavařila do podoby džemů a marmelád asi 30 kg ovoce. Poslední příchuť, o kterou se s vámi dnes podělím, bude rybízová. Rybízovou u nás mají všichni nejradši (a taky je s tím prokletým rybízem nejvíc práce…). Rybízová je nejlepší na promazávání cukroví a klasické brusinky u nás nikdo nechce, všem chutnají víc ty rybízové. A proto dělám kuchtičku. Aby mi doma všichni nefňukali, že nemají co hodit do svíčkové, která je právě bez brusinek nemyslitelná.



Pokušení

4. srpna 2013 v 19:24 | Teeda |  Myšlenky


Sedím za okénkem a dělám, jakože nic. Jde to velmi těžko. Cítím, jak se mi červeň hrne do tváří a nemůžu se na něj dívat, protože koutky mi škubou k úsměvu. Připadám si trochu neohrabaná a vratká.

On je na druhé straně skla. Zapisuje se do knihy návštěv a během tahů propiskou několikrát vzhlédne. Na opálené tváři má zvláštní výraz. Něco mezi zaujetím a šibalstvím. Kdykoli zavadím pohledem o ty hluboké tmavé oči orámované hustě řasami, všechno mě brní a musím rychle ucuknout. Jako bych se spálila.

Nevydržím to. Chce se mi usmívat. Tak strašně se mi na něj chce smát. Ale snažím se zachovat profesionální výraz s odstupem. Zvednu se, vezmu kelímek a dojdu po špičkách k barelu s vodou. Jsem zády, ale vím, že se dívá. Je mi jasné, že zkoumá moje opálené bosé nohy v hříšně krátkých tmavomodrých džínových kraťasech. Ohlédnu se, abych se přesvědčila, a přistihnu ho. Usměju se na něj a jdu dál, jako by se nechumelilo. Naplním pohárek vodou a cestou zpátky k němu se dívám, jak mu neovladatelně klouže pohled stále a zase ke mně. Je na odchodu, ale co krok, to ohlédnutí. Znovu se na něj usměju a dívám se tentokrát přímo do těch uhrančivých očí. Je to chvilička. Spojení. Červenám se a klopím oči dolů, protože víc už nezvládnu. Naposledy se ohlédne a vyjde trochu neochotně do slunečného dne.

Šumavské toulání

2. srpna 2013 v 0:18 | Teeda |  Toulky

Boubín - Bobík - Hus - Libín

Dva dny. V nohách 42 kilometrů. Smích, kopce, pot a studená malinovka. Lidi, pojeďte na tu naší Šumavěnku. Je krásná a přijme vás s otevřenou voňavou náručí. Velmi láskyplně. Pohostí vás hromadou lesních jahod, malin a borůvek, ochladí orosenou trávou a ledovými bystřinkami, nechá vás odpočinout pod nebem plným hvězd. Kdo nevěří, ať tam běží.