Nina

29. srpna 2013 v 10:43 | Teeda |  Myšlenky

Jedno lednové odpoledne před třemi lety jsem se vydala do pošmourného nevábně vypadajícího zmrzlého města. A přesto jsem byla napnutá a těšila jsem se tím zvláštním způsobem, když si nejste jisti, co přesně přijde, ale jste zvědaví.

Přejet celé město trvalo půl hodiny a najít ten pravý obchod ještě dalších deset minut. Chvilka váhání a přešlapovaní a bylo to tady. Nabrali, zavázali, nakázali chránit před mrazem. A tak jsem pytel strčila přesně tak jak byl do kabelky a půl hodinu cestou zpátky trnula, aby se nic nestalo, všechno bylo v teple, jak má být a vůbec jsem se snažila chránit pytlík i před otřesy autobusu.

Na koleji jsem odhodila věci bez ladu a skladu na postel, rozvázala pytlík a opatrně ho spustila do vody v malém skleněném akváriu. Dívala se na mě těma krásnýma velikýma očima a vypadala spokojeně. A takhle jsme spolu začaly bydlet - já a ona. Moje kolejní rybička.



První tři měsíce neměla jméno. Když byla hodně hodná, byla to "maličká". Když to byla normálka, byla to "ryba". Když zlobila, byla to "děvka". Maličká byla velmi živá a dokázala během noci stěhovat kamínky v akváriu se zanícením stěhováka nebo bytového architekta. Nesmírně si užívala proud bublin ze vzduchování. Naučila se na začátek naplavat a pak se nechat vozit. Pořád dokola. Srandistka. Byla hrozně ukecaná. Jak jste se přiblížili ke sklu, hned začala mrskat tlamičkou a komunikovala jako o život. Na víkendy od čtvrtka do pondělí jsem zůstávala na koleji sama a nic vás nestmelí tolik, jako když si nemáte právě s kým jiným povídat. Bylo to takové období, kdy jsem hodně poslouchala Vypsanou fixu, a hrálo mi na pokoji:

"Tahleta Nina na mě se dívá,
a neví co je splín.
Cítí jen svý krásný štíhlý tělo."

Podívala jsem se na mojí maličkou, která se na mě dívala a bezstarostně si vrtěla ploutví. Byla to Nina. Bylo to jasné.

Nina si užila hodně prima mejdanů a bezesných studentských nocí. Pořád tu byla a všichni spolužáci už jí znali a kdo k nám na byt chodil na akce, tak taky. Nina začala být slavná. Pak ale škola skončila a Nina se přestěhovala se mnou domů. Po dvou letech jsem se rozhodla, že jí pořídím větší bejvák a nějakou spolubydlu. Nina se doma prostě nudila a já už to nevydržela. A tak přišla Dita.

Proč o tom všem vlastně píšu? Je to týden. Nina asi od Dity dostala nějaké bakterie, na které nebyla zvyklá a onemocněla. Léčila jsem jí čtyři dny. Spala u akvária, povídala si s ní a hlídala, jestli má dost vzduchu a všechno, co taková malá rybička může potřebovat. Vypadalo to nadějně, stav se začal lepšit a já jsem se vydala zařizovat pár věcí do města. Zrovna jsem vyjížděla na stezku zpátky domů. Jen v kraťasech a tílku. Strašně se rozpršelo. Byla jsem do minuty promočená na kost. Zvedla jsem telefon, který jsem v tom lijáku slyšela stejně jen náhodou. Volala mi ubrečená mamka. Nina nedýchá.

Celých 10 kilometrů jsem byla na stezce sama, lilo a já šlapala na kole a brečela jak malá. Vtrhla jsem domů a sedla si k akvárku. Vypadala stejně, jako když spinká. Ale žábřičky se nehýbaly.


Vlastně mě překvapilo, kolik lidí ta zpráva zarmoutila. Moji známí z vejšky a spolubydlící z koleje, rodina. Moje nezbedná studentská rybí lady už tu nebyla, ale myslím, že málokterá ryba má takový život jako měla Nina. Myslím, že v historii lidstva během tří let rybího života nebyla žádná jiná ryba tak zbožňovaná a zahrnovaná láskou tolika lidí. V akvárku zůstala Dita sama.

Včera večer jsem jí přivezla. Maličkou. Tak malinkatou, že se musíte smát, když jí vidíte. Trdlo. Leká se všeho. Je hodně podobná Nině. A zatím nemá jméno. Zatím je to jen "maličká".


* Na první fotce je Nina ještě na koleji, když byla malinká. Druhá fotka je už doma, když jí byly asi dva roky.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | Web | 29. srpna 2013 v 11:42 | Reagovat

Pamatuji si na adrenalin, který jsme se sestrou prožívaly, když jsme si tajně chodily kupovat bílé myšky a křečky. Nikdy nevydrželi dlouho, měli jsme doma kočku.
Rybičky jsem taky jednou měla, dvě takové čudly. Pak se to ale přestalo líbit tátovy a já je dala kamarádce. Co je s nimi teď, jestli jsou vůbec ještě naživu, to nevím, protože se kamarádka i s rybičkami odstěhovala.
Tvoje Nina musela mít krásný život. Myslím, že by ti ve svém rybím duchu byla vděčná, žes jí ho umožnila. :)

2 sarush ef sarush ef | Web | 29. srpna 2013 v 13:44 | Reagovat

Ta je krásná.

3 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 14:32 | Reagovat

To je moc krásný článek... a o to víc smutnější. My doma žádné zvíře :-)nemáme (tedy nepočítám-li pavoučky, mravenečky a dvě holoubátka na balkóně - strašný, nastěhovaly se, když jsme tu nebyli, pak jsme se je několikrát snažili vyhnat, ale nedali si říct a pak už bylo jedno vejce, druhé vejce a teď už dvě holátka; nemáme to srdce je vystavit kočkám, tak počkáme, až se naučí lítat a půjdou z domu....), ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem, že o rybičkách jsem často přemýšlela, ale žila jsem v dojmu, že je to takové zvíře, se kterým si člověk nic neužije. Nepohladí, nepromluví, jen si tam plave a nevnímá. Zjevně jsem se mýlila.

4 alfalfa alfalfa | Web | 29. srpna 2013 v 15:43 | Reagovat

To je tak krásne napísaný článok, že aj ja mám chuť plakať, je mi Niny moc ľúto, mrzí ma to! Ale na druhej strane je krásne, že mala tak skvelý život a že ju malo toľko ľudí rado :)

5 Ježurka Ježurka | Web | 29. srpna 2013 v 16:30 | Reagovat

Jasný, rozumím. Byl to také živý tvor a určitě musela taky cítit, že ji máš ráda. Byla součást tvého života. Ale měla ten svůj život určitě ten nejkrásnější.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 17:54 | Reagovat

Jako zvířetníková Ryba mám k rybám velmi kladný vztah. Moc hezky jsi to napsala, myslím, že by "maličká" měla radost :-)

7 PaPája PaPája | Web | 31. srpna 2013 v 11:57 | Reagovat

Když jsem byla prcek, tak rybičky byly to jediný, co jsem měla dovoleno si pořídit, a když jsem se pak dozvěděla, že "spinkaj", tak to byly vodopády slz. Neskutečný, jak i takovejhle malej tvoreček umí přirůst k srdci :).
Tenhle článek je úplně dojemný :') :).

8 Magdaléna Magdaléna | Web | 31. srpna 2013 v 17:35 | Reagovat

Ještě že zvířata neumějí číst.... Každé by chtělo být ve tvé péči a zahrnováno tvou láskou.
.
Možná bych taky mohla sepsat své rybičkové zážitky... ale to by bylo asi hodně brutální... :D

9 Metztli Metztli | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 21:17 | Reagovat

páni :) tvoje články jsou úžasné. A tenhle není výjimkou. Tak něžně napsaný. Když jsem dočetla k tomu, že rybka odešla do věčného moře, málem jsem se rozbrečela :) tak jen doufám, že maličká a Dita nezlobí :)

10 Mavis E. Strix Mavis E. Strix | E-mail | Web | 1. září 2013 v 10:15 | Reagovat

Krásny článok, toto musím napísať úplne na začiatok. Vždy ma očarí spôsob, akým vieš podať aj tie najjednoduchšie veci. Máš proste talent, a obrovský! :)

Osobne som rybičku nikdy nechovala, aj keď som v minulosti nad jej kúpou uvažovala. Nikdy som to však nezrealizovala, bohvie prečo. Každopádne, podľa toho, čo si popísala v článku, prežila si toho dosť a tiež myslím, že si so sebou odniesla aj kus tvojho vlastného života, ak sa to vôbec dá.

Napokon musím dodať, že mi je veľmi ľúto, že ochorela a... umrela.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 2. září 2013 v 11:07 | Reagovat

Pes, kočka nebo rybka, všechno si člověk oblíbí a pak je mu moc smutno.  Nejenom že žádná rybka nebyla tak milovaná a zbožňovaná, taky o málokteré rybičce nebo i jiném zvířátku někdo napsal tak krásné, dojemné povídání.
Přeju hodně hezkých chvilek s Ditou a Maličkou.

12 Teeda Teeda | Web | 2. září 2013 v 21:32 | Reagovat

[1]: Mě by asi zajímalo, co se s nima stalo, asi bych pátrala. :)
[2]: Byla. Nejkrásnější.
[3]:Záleží na tom, jak je chováš. Když jich máš plné akvárko a je to prostě bezejmené hejno ryb, tak je to asi neosobní. Já to ale měla jinak. Nina byla jediná. Proto taky možná kamarádka.
[4]: Děkuju. Já jsem za to taky ráda. Vážně moc.
[5]: Jsem si jistá tím, že to věděla. :)
[6]: Nevím, jestli by jí nebylo fuk, že něco píšu. Ona byla víc stěhovák, než psavec. :)
[7]: Přiroste k srci hodně, hlavně když má jméno a je sama. Je to prostě jiné, než jich chovat celé hejno.
[8]: To mi připomíná, že bych někdy měla popsat svoji péči o květiny. Taktéž by to bylo "brutální". :)
[9]: Ach. Děkuji. To bude tím, že píšu o tvorečkovi, kterého jsem měla tolik ráda. A maličká už má jméno. Je to Alice a zlobí jako pominutá. :)
[10]: Děkuju. Něco si vzala, mnohem víc dala. Krásný komentář, je to hezké, vážně... .)
[11]: Nina měla na článek výsadní právo. Kdybych o ní nenapsala, musela bych se stydět. :)

13 Sentencia Sentencia | Web | 3. září 2013 v 18:26 | Reagovat

Dokud člověk takového kámoše nemá, tak neví, jaké to je, když ho ztratí. Já už třetím rokem bydlím se svým kocourkem a nedala bych ho. Člověku se hned vrací do bytu líp, když ví, že ho tam někdo čeká, že si s ním může popovídat, i když vím, že neodpoví. Občas mívám stavy, kdy ho chci střelit, ale tak je to i s lidma... :) Je mi Niny moc líto, snad jí bude Dita hrdou nástupnicí :)

14 karlaprazakova karlaprazakova | 4. září 2013 v 9:32 | Reagovat

Je jedno jaké je to zvířátko, jestli malé, nebo velké. Máš-li ho ráda, je to člen rodiny a bolí, když odejde. Nám odešla nedávno čtrnáctiletá westií dáma a bylo doma hodně smutno. Teď vedle mě leží westií štěňátko a je to pěknej divočák. Alice bude určitě dobrou nástupnicí za Ninu :-).
Pěkný článek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama