Září 2013

Sachr se smetanovou náplní

27. září 2013 v 0:49 | Teeda |  Chutě

Přišla za mnou Lucie a chtěla dort. Pro kamaráda. Umělce. Na vernisáž jeho obrazů. Jedinou podmínkou bylo, aby na dortu byly názvy obrazů, podle kterých se výstava bude jmenovat. A tohle já mám ráda. Když mě nechají udělat si to, jak chci. :)

Dort jako obraz čekající na namalování, k němu krémové barvy na paletě a štětec, aby si umělec dort mohl sám na místě pomalovat.



Warholím si, tralala.

25. září 2013 v 20:09 | Teeda |  Drobky

S uměním je to vždycky trochu na hraně. Často si říkám, jestli to nebo ono je slavné, protože je dav stržen osobností umělce, či jde zrovna o nějakou módní vlnu. Ale pak si zase říkám, že kdyby dílo nevyvolávalo diskuzi, tak by to asi nestálo za zhlédnutí. Umění není řemeslo, které stačí dobře zvládnout. Umění je diskutabilní a velmi subjektivní záležitost. A Pop Art je ze všech odvětví snad nejošemetnější.
Dneska bych tu mohla trochu diskutovat o skvěle připravené výstavě, kterou tohle léto pořádalo moje domovské město.


O dešťivém potěšení

23. září 2013 v 20:39 | Teeda |  Myšlenky

Konečně je tu podzim. Miluji všechna roční období a nemám ráda stěžovače typu - jaro je "mokrý a alergický", léto je "upocený a žíznivý", podzim je "mlhavej a bahnitej", zima je "mrazivá, vlezlá a kousavá". Bylo to minulý týden. Ráno mě probudily dešťové kapky za oknem. Po dlouhé době jsem měla volný den a kromě důležitého seznamu úkolů na stole se nedělo nic. A tohle velké deštivé nic bylo nádherné.


Malinový kokosový dortík

16. září 2013 v 21:18 | Teeda |  Chutě
Je jako peříčko. Ztělesněná hebkost. Kokosový vzduch a šťavnaté tóny malin. Zamilujete si ho. Nedá vám spát. Ti, kterým ho podávám, mě zbožňují. Nemohou se ho nabažit a nikdy ho není dost. Ráda ho dělám maličký. Soukromé osobní sousto, malý dárek pro každého, kdo ochutná. A čím je ho méně, tím víc ho chcete. .)


Modrooký

10. září 2013 v 21:41 | Teeda |  Drobky

Utíkal jsem. Utíkal jsem jako o život a bez nadsázky se dá říct, že tu o život šlo. Kdo mohl tušit, že jsme skutečně na správné stopě. Že jsme skutečně našli to místo, kde se skrývá. Zastavil jsem se a tiše oddychoval. Obezřetně jsem naslouchal zvukům nepokojné buše. Blížily se kroky. Někdo běžel. Instinktivně jsem se skryl.

Může to být kdokoli. Andrew, Col nebo Barbara. Jenže to mohl taky být Modrooký. Když se ozvala ta rána, nestihli jsme nic, než se rozběhnout na všechny strany. Vůbec nebylo jasné, kdo kam běží. Jediná jasná věc byla, že ten sesuv muselo něco způsobit. Někdo. Modrooký. Lepší úkryt by jinde nenašel. Jenže nás to napadlo. A teď jsme vůbec neutíkali před řítící se skálou, ale před tím, kdo jí k tomu dopomohl.

Hráškové rizoto po studentsku

4. září 2013 v 22:51 | Teeda |  Chutě

Poslední dobou (týden) chodím domů pozdě, zmožená a hladová. Můj život nabral obrátky a vydal se úplně jiným směrem, než měl původně jít. Pouštím se do něčeho nového, neznámého a není to žádná vyložená odvaha. Podle mě je to prostě jen nejlepší způsob, jak řešit neúspěch. Vrhnout se po hlavě někam dál a těžit z nových možností. Je to tady zase. Jsem student. Ten hladovej a chudej tvor. S trochou sebezapření jsem se sebrala, nakoupila ingredience, které se vejdou do stokoruny a vyrobila si dvoudenní snídani, oběd i večeři. Můj starý dobrý kolejní vynález, který když stvoříte, nic jiného jíst nechcete.