Jak jsem se potkala s Betty

2. října 2013 v 21:43 | Teeda |  Knihy

"Svět se hemží lidmi, kteří dokážou zapsat a přepsat myšlenky někoho jiného.
My máme štěstí, my máme vlastní myšlenky."

Je to zvláštní, ale někdy máte před nosem něco, na co jste celý život čekali a jen jste si nevšimnuli, že to je přímo tady. Je pak štěstí, když to najdete a víte, že už to nikdy více neminete. A to je něco, co se mi stalo s Betty McDonaldovou.



Jako malá jsem doma měla knihu Paní Láryfáry. Byla to velmi vtipná kniha psaná tak nějak jinak, než ostatní knížky. Každý příběh byl o dítěti, které trpělo nějakou typickou dětskou nemocí, jako třeba hubatitidou, čurbesajdou nebo třeba lakomicí. A paní Láryfáry tyhle nemoci uměla léčit. Přijde mi to jako geniální myšlenka na (nejen) dětskou knihu. A co víc, tahle myšlenka je tu perfektně zpracovaná od začátku do konce, s jazykem a humorem tak vytříbeným, že se vám z toho chce jásat. Proč jsem se nikdy nepídila po dalších knihách této autorky? To je věc, kterou dodnes nechápu.

Nějaké povědomí jsem ale před několika lety nabyla. Mihlo se kolem mě pár názvů. Vejce a já. Co život dal a vzal. Nevím, jestli jsem to zaslechla nebo někde vyčetla, ale měla jsem zakódováno, že bych si to přečíst měla, protože se to řadí k dílům slavnějším, snad i hodnotnějším. A tak jsem si napsala pár let za sebou "ježíškovi". A poslední Vánoce jsem pod stromkem skutečně rozbalila oba dva zmíněné tituly. Čekala jsem celého půl roku, než jsem konečně tu objemnější otevřela, abych ji s úžasem už nikdy nechtěla zavřít.


Co život dal a vzal je o ní. A o mě. Její přístup k životu, její humor. Její vaření. Její sny. Její víra ve vlastní schopnosti i neschopnosti. Nezoufat si ani když je nejzoufaleji. V knize je to vlastně všechno o katastrofách života. První číst o zoufalé krizi, kdy není možnost najít práci. Nic takového ale nevnímáte. Cítíte z toho všeho sálat rodinné teplo a optimismus. Životní krása na každém kroku, byla by škoda každé zahozené minuty. Druhá část v sanatoriu. Člověk by řekl, že se málem dívá smrti do tváře, ale není snad nic úsměvnějšího než její výklad smysluplného zavedeného systému. A poslední díl o zoufalém boji se životem na ostrově, který byste ale při jejím popisu okamžitě vyměnili za cokoli na světě. Boj s dospívajícími dcerami končí tuhle nádhernou knihu, která je o životě více, než jakákoli jiná kniha. Protože její autorka nejen že do ní vsadila obrovskou autobiografičnost, ale navíc do ní promítla chuť k životu, životní optimismus, tak nezdolný a skutečný, že ho musíte pocítit v tu ránu i sami v sobě.

Je tolik názorů a tolik vlastností, které s ní mám společné, že si říkám, jestli je vůbec možné, mít důvěrné přátelství s někým, koho jsem nikdy neviděla a vůbec ho neznám. Ale je to tak. Mám pocit, že my dvě máme něco společného. Jen Betty věděla, jak to správně napsat. Všichni jí můžeme závidět. A přát si být alespoň trochu takoví, jako ona. Za krize, za války, bez peněz, bez práce, s nemocí, s dětmi, s bláznivou rodinou, s šíleným počasím. S tím vším být v životě vážně šťastní, to je dárek. Dárek, který ale nabídla každému, kdo si přečte její knihu. Tak běžte zjistit co život dal a vzal. Budete se cítit velmi, velmi šťastní.


(Mě navíc čeká to štěstí, že na mě
z police kouká nepřečtené "Vejce". :)
Protože život umí být krásný.)


Betty McDonaldová je americká spisovatelka, která žila v letech 1908 - 1958, zemřela na rakovinu. Její knihy jsou často autobiografické. Pro děti napsala Paní Láryfáry. Z dospělácké tvorby pak napsala jako první Vejce a já. Následovaly tři příběhy - Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě - u nás vyšlo jako souborná kniha Co život dal /a vzal/. Podle průzkumu z roku 2008 je Vejce a já neoblíbenější knihou v Česku.

Úvodní citát je ze strany 42, vydání nakladatelství Erb, Praha 1972.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 3. října 2013 v 17:40 | Reagovat

Podle mého kniha vždy přijde v pravý čas. I když doma leží několik let netknutá, nastane doba, kdy není vyhnutí a knížka je čtena a přečtena s nadšením. Do knih, jako do všeho v životě, musí člověk dozrát. Tak proto přišla Betty až teď :-)

Mě zaujala Paní Láryfáry... Podívám se, je-li k dispozici v knihovně. Ráda bych si ji přečetla. Děkuji za tip.

2 Magdaléna Magdaléna | Web | 3. října 2013 v 19:06 | Reagovat

Paní Láryfáry zní naprosto dokonale... škoda že nemáme v rodině nějakou menší holčičku (i když, proč bych o ní Ježíškovi nemohla napsat já: :) )... Vejce a já máme doma. Tak nějak si tu knihu pamatuju - ten název, babičky zápal pro autorku a tak.. :) Jednou vejce přečtu, ale teď vím, že pro to čas ještě nenastal.
.
Úplně z cesty: Neznáš náhodou Borise Viana? :)

3 Sentencia Sentencia | Web | 3. října 2013 v 21:11 | Reagovat

Paní Láryfáry jsem nečetla jako takovou, ale četla jsem odbornou publikaci, kde právě tyto příběhy skupina lidí transformovala do podoby vhodné pro děti, s postižením sluchu. A už tam se mi pohádky a celkově nápad udělat z dětských nešvarů nemoci, moc líbil.
Od autorky jsem četla, právě tebou dosud nepřečtené, Vejce a já. Byla to úžasná kniha plná neutuchajícího optimismu, nadhledu a letitých zkušeností. I když píše o vážných věcech, dokáže to podat s humorem. Určitě po ni sáhni brzy, je to skvělá kniha. Já se zase mrknu po té druhé :)

4 Ježurka Ježurka | Web | 4. října 2013 v 13:51 | Reagovat

Tak tato kniha by mne určitě zaujala, o této paní spisovatelce jsem slyšela už dost, ale přiznávám, že jsem ji nečetla. Budu s tím muset něco udělat. Díky. Mít tu možnost, hned se do této knížky začtu.

5 Basilah Basilah | Web | 5. října 2013 v 11:13 | Reagovat

nikdy jsem nečetla, díky za typ...

6 Teeda Teeda | Web | 5. října 2013 v 21:40 | Reagovat

[1]: Bude možná potřeba hledat v oddělení s dětskou literaturou. :)

[2]: Já myslím, že vlastně žádná kniha není tak úplně moc limitovaná věkem. :)
Borise Viana samo sebou znám, ale jako pojem z literatury. Teď po festivalu v KV se o něm zase začalo hodně mluvit. Na mě ale stále čeká. Nechce se mi do něj. Dost možná o něm taky napíšu, ale víš jak je to s knihama. Může to být za týden a nebo taky za pár let. Betty je důkaz. :)

[3]: Já jsem právě začala tou tlustší. Mám ráda tlusté knížky. :) Nicméně chronologicky životně je Vejce před Životem, dokonce se o ní v Co život dal i zmiňuje. Ale nevadí mi to ani trochu. těším se na ní. :)

[4]: Tak hlavně nějam zapsat, nezapomenout a jak bude, tak se začíst. :)

[5]: Není za co. Doporučuji to dohnat a nenechat se o to zbytečně připravovat takovou dobu, jako jsem si počkala já. :)

7 Magdaléna Magdaléna | Web | 6. října 2013 v 9:59 | Reagovat

[6]: No, já o něm právě slyšela před filmem. (ke kterému mimochodem jako francouzský nemluvec nemohu sehnat titulky :D ) A jak ho znám, bude na tebe čekat moc rád - klidně i několik let :)

8 Bev Bev | Web | 9. října 2013 v 7:35 | Reagovat

Knihu Co život dal a vzal mám strašně ráda a vracím se k ní už asi dvacet let, vždycky když potřebuju dobít baterky. Potěšilo mě, že o ní tak krásně píšeš. Některé pasáže znám nazpaměť a třeba věta... Co na tom, že Karlík blinkal, když s vámi seděl na lavičce. Říkal, že ty krevety měly pachuť... u nás v rodině zdomácněla a se ségrama jsme ji často opakovaly. :D
Stejně tak ráda čtu vždycky znovu knihy Jamese Herriota. To je taky takový balzám pro duši.

9 Bev Bev | Web | 9. října 2013 v 7:38 | Reagovat

Jo, teď jsem si vzpomněla jak tomu cukrovému psovi ukousla nohu a po bradě jí tekla modrá slina. U toho jsem slzela smíchy.
Kruci, asi je čas přečíst si ji znovu.:D

10 Teeda Teeda | Web | 10. října 2013 v 17:29 | Reagovat

[9]:[8]: :D ono je tam těch vtipných průpovídek tolik, že se to ani nedá všechno zamamatovat. :) Já ji taky budu číst znovu a znovu, tím jsem si jistá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama