Hřbitov knih

10. prosince 2013 v 22:28 | Teeda |  Myšlenky

Znáte to. Přijdete do knihkupectví a voní to. Voní to jako hromada hlubokomyslného papíru. A to každý psavec / čtenář / dobrodruh prostě chce. A chce to mít pro sebe. Sám. Svoje. Ničí. Jen jeho.



Jenže. Jeden chlapík, ke kterému chovám nesmírnou úctu, životní a umělecký obdiv a vůbec další takové ty city, jaké (jak často shledávám) u mě vyvolávají jen lidé píšící, u kterých mám pocit, že jsou mi blízcí a dobře je znám, i když o nich vím ve skutečnosti jen velmi málo, tedy to málo, co se dívá z jejich textů. A přesně tenhle muž řekl, že mít doma knihovnu, znamená vlastnit hřbitov knih. A já na tahle jeho slova nemůžu přestat myslet.

Odložená hromada přečtených a nepřečtených knih, které se vrší jen pro nás a zůstávají nečtené. Stovky opuštěných čekajících svazků. Některé dostaneme a přečteme jen jedinkrát, a pak tam v polici čekají, jestli ještě náhodou někdy nedostanou příležitost. Některé dostaneme darem, ale nikdy je ve skutečnosti neotevřeme. Není čas, není vůle, není čtená kniha. Je tam, v naší knihovně, pohřbená. Ještě než vůbec stihla naplnit něco ze svého poslání. Kolik jich každý doma vlastně má? Kolik papírových duší je uvězněno v našich knihovničkách?

Mám celkem dost špatných návyků, co se čtení týče. Čtu poslední větu, když jsem uprostřed knihy, růžky papíru třu o bříška prstů a to nejhorší, píšu tam. Obyčejnou tužkou podtrhávám citáty a myšlenky, které se mi líbí. A na jednu z předních stran pak vpisuji do sloupečku čísla stránek, kde jsem si něco podtrhla. Kdykoli se vracím ke knihám a chci si z nich něco vzít, tak mám přehledně vypsáno, co mě zaujalo. Když knihy někomu půjčuji, tak se to obecně líbí. Všimla jsem si, že lidé mají rádi, když jim podtrhnete to důležité. Celá tahle věc má jeden maličký háček. Nikdy (a tím myslím NIKDY), bych nemohla psát do knihy z knihovny.

Podle pana Fulghuma by knihy měly kolovat mezi lidmi, protože knihy byly napsány, aby se četly a ne skladovaly. V první moment, když zaznělo jeho osobité prohlášení, jsem se na něj zlobila. Jak může něco takového říct? Přece, mám doma tolik čtených knih. Tolik milovaných knih. Kde může být knihám lépe než u mě? Starám se o nová dítka, o sirotky z antikvariátů, všem se u mě dostane čtení i patřičné pozornosti. Jenže, čím víc o tom přemýšlím, tím více mám pocit, že má zase pravdu.


Minulý týden jsem šla do knihovny pro jednu knihu, kterou si chci zase přečíst a sama jí nemám. A představte si to - nebyla tam. Zamluvit, počkat, dojít později. Dneska se konečně vrátila, přišla řada na mě. Hrdě jsem si ji nesla s pocitem dobytého území. Povznášející pocit, když si z knihovny nesete to, o co je rvačka a právě teď, to máte právo číst vy. A teď tou knihou listuji. Někdo tam nechal záložku. Lístek s nákupem. Dumám, kdo ji mohl číst. Kolik mu bylo? Bavila ho? Možná tam také něco nechám. Pro zajímavost. Třeba, až jí vrátím, bude někdo nad mým vzkazem přemýšlet, kdo jsem já, proč jsem ji četla. Taková malá tajná komunikace mezi neznámými čtenáři, které pojí jen jedno pouto. Kniha, která jde z ruky do ruky. Držím ji na dlani a přemýšlím, jestli je šťastnější moje nové vydání Kunderova Žertu nebo tahle letitá a již mírně umudlaná kráska.

Nemám řešení. Chci je, chci do nich psát a mít je. Vlastnit příběhy a myšlenky, které mění svět a lidi. A chci natáhnout ruku na poličku a listovat si. Jen teď, z nějakého důvodu, nemám takovou radost z toho, že je mám, jako spíš z toho, že je znám.

A kdo je bez viny ať hodí kamenem…

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 23:48 | Reagovat

Myslím, že nakladatelé mohou být rádi, že lidé jsou, co se knih týče, obvykle křečci a knihy skladují. Kdyby knihy kolovaly mezi lidmi, jak píšeš, musely by to být asi samizdaty, no, řekni stálo by za to, tisknout těch několik putovních výtisků?

Vždycky když si kupuji knihu, myslím na to, že podporuji ty chudáky, co si s nimi dali tu práci. (Napsali, opravili, nasázeli, namalovali ilustrace, graficky zpracovali obálku, vytiskli, dopravili do knihkupectví, hodili na poličky). I z nakřečkovaných a nečtených knih mají živobytí.

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 8:25 | Reagovat

Pěkná úvaha. I já mám doma v knihovně, ve skříních i volně podél zdi mnoho knižních umrlců. Nejspíš na ně už nikdy nepřijde řada. ale kdoví.

Já sice do knih nepíšu, ale vypisuju si a výpisky mám v knize vložené. A když se ke knize po létech vracím, nestačím se divit, co se mi kdysi zdálo za hodné vypsání, protože si najednou vypisuju úplně jiné věci.

3 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 9:21 | Reagovat

To je velmi zajímavé... to mě nikdy nenapadlo, že mám doma hřbitov. Protože v mém případě to hřbitov do značné míry je. Některé knihy jsem neotevřela již hodně dlouho. Buď čtu další a další. Nebo nečtu nic. Většinou právě z té knihovny, kde si také jen mohu dělat výpisky.
Ale je také pravda, že jen z knihoven by nakladatelé živi být nemohli. A to by byla velká škoda, kdyby některé knihy nebyly vydány.

4 Natas Natas | Web | 11. prosince 2013 v 9:48 | Reagovat

Už jako malá jsem si přála mít velkou knihovnu, ne pár polic, ale jeden pokoj jen pro knihy. Stěny obložené jen knihami. Začala jsem poměrně slušně. Jenže už nebylo kam knihy dávat, takže jsem se rozhodla se jich zbavit, přes devadesát kilo knih jsem dala do antikvariátu, všechno knihy nové, protože jsem o ně pečovala a vůni knih miluju. Jeden důvod byl nedostatek místa a ten druhý se popsat nedá, ale vlastně tvůj článek jej vystihuje. Měla jsem takový vlastní hřbitov knih, hřbitov svých myšlenek, otázek a odpovědí. Vlastně na své otázky jsem odpovědi nedostala, nikde jsem je nevyčetla, jen byl člověk zmatenější. Papír, texty a zase papír a texty, víc nic. Protože se sama snažim psát, je to tak trochu depresivní zjištění, ale co, zbavila jsem se zátěže, chytám se života otěže.

5 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 11:10 | Reagovat

Když své knížky půjčuješ, jsi vlastně sama takovou malou "knihovnou". A mnoho lidí si knížku přečte mnohem spíš, když jim ji ten, který o ní básní, i půjčí, než aby si ji museli sami shánět.

Hřbitovem se podle mého tedy stává až knihovna plná svazků, které tě nezaujaly a nebudeš je tak doporučovat ani se k nim vracet.

6 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 11. prosince 2013 v 12:44 | Reagovat

Zajímavý článek. Já právě "rozdávám" své dětské knížky, ale přiznám se, že ty, které jsem si sama koupila/dostala v posledních několika letech bych nikdy nedala pryč. I když je to asi hřbitov, občas se k některé ráda vrátím, zalistuji si v nich. Rozhodně bych je ale nikdy nikomu nedala, jedině pokud by se mi fakt nelíbily. :)

7 Kerria Kerria | Web | 11. prosince 2013 v 14:15 | Reagovat

Tak já momentálně mám skutečně hřbitov. Před mnoha lety mě knihy přestaly bavit a já knihomol, co přečetl 6 knih za týden jsem ze dne na den číst přestala. Jako bych měla pocit přesycení, nebo co. Nebo je to možná tím, že teď mám pocit, že skutečně žiju a četba (stejně jako televize - na tu se taky dívám minimálně) by mě od toho skutečného života vzdalovala.
Kromě mě, nikdo v rodině nečte, takže nasyslené knihy čekají na svůj slavný návrat na výsluní. Ale syn má knihy velmi rád a moc se těší, až se naučí číst, tak snad alespoň některé z nich opráší.

8 Bev Bev | E-mail | Web | 12. prosince 2013 v 5:52 | Reagovat

Možná je to sobecké, ale chci své oblíbené vlastnit, mít po ruce, chci si v nich podtrhávat, číst u jídla a ve vaně a neděsit se, že zůstane v knize drobek, nebo mi spadne do vody, jak se jednou stalo. (Jméno růže z knihovny, bylo nacucané vodou ještě o polovinu tlustší, :D Vzorně jsem vysušila a už nikdy nečetla půjčenou knihu ve vaně.) Vážím si knih, nejsem primitiv, který by je svévolně ničila, ale nevadí mi drobné důkazy svědčící o častém čtení, přeložené růžky, odrbaný obal, sem tam čmouha a to psaní do knížky, to taky dělám.
Moc pěkná úvaha.

9 Magdaléna Magdaléna | Web | 13. prosince 2013 v 20:55 | Reagovat

Krásně napsaný článek... Byla doba, kdy jsem hltala knížky a měla sotva pár kousků doma. Čekala jsem pořadníky v knihovně (dyndala u knihovnice výjimku, protože já přece zvládnu 300 stran za víkend, kdežto jiní slečna to bude syslit doma měsíc). A teď se mi vrší doma knihy, které jsou moje. Nepřečtené, smutné... Je mi jich líto a při pohledu na ně se mi chce brečet. Ukamenujte mě.
Často o tom přemýšlím a zjistila jsem, že nejraději mám knihy půjčené od někoho. Cítím povinnost vrátit je včas, ale zároveň vnímám jakési solení do nich psát. Kamarádovi jsem zapodtrthala celý Atlas mraků... Spolužačce popsala celý okraj...
Když knihy půjčuju já, vkládám lístečky. A tak se stalo, že mi na něj můj angličtinář napsal číslo strany s pasáží, která se mu líbila.
Takhle se mi knihy zdají šťastné... takhle sdílím to štěstí s nimi já.
Děkuju za tenhle krásný článek.

10 Sentencia Sentencia | Web | 17. prosince 2013 v 9:14 | Reagovat

tohle je hodně zajímavé zamyšlení a musím říct, že to mám dost podobně. Taky ráda vlastním knížky, protože si je pak můžu přečíst kdykoliv mě napadne, nemusím čekat, až ji druhý vrátí a prostě... je moje :) kdykoliv k dispozici. Ale je pravda, že řadu knih sice mám, jsou přečtené, ale jsou přečtené jednou a vím, že to tak i zůstane. Teď proto hodně často dělám to, že si knihu nejdříve půjčím v knihovně a teprve, když se mi opravdu hodně líbí a já vím, že se k ní budu chtít vracet dál, si ji koupím. Tohle mi přijde zatím jako nejschůdnější řešení, aby se mi neválely doma knihy jen tak...

11 Strange Strange | Web | 17. prosince 2013 v 17:03 | Reagovat

Já většinu knih kupuji až po té, co si je přečtu půjčené z knihovny. Je to ekonomicky výhodné a navíc tím zabráním tomu, aby si pořídila něco, co mě nezaujme.
Svou knihovnu miluju, ač tam mám pár nepřečtených knih, neměnila bych.
Je to zajímavý námět k přemýšlení, ale myslím, že s tím kolováním je to hloupost...Co když náhodou mi přijde do ruky kniha tak dobrá, že ji už nebudu chtít dát z ruky? :)

12 Miloš Miloš | Web | 18. prosince 2013 v 20:46 | Reagovat

Hřbitov knih je docela výstižný příměr. Analogicky bychom album fotografií mohli označit za hřbitov obrázků. Od koupě digitálního fotoaparátu jsem už žádnou fotku si nenechal vyvolat všechny mám ve dvou počítačích a protože jimi dost často listuji, jsou "živé".
A abych se vrátil ke knihám, u nich by "oživení" napomohlo mít ji v elektronické podobě. Navíc by to mělo výhodu, že přes Ctrl-F bych rychle našel pasáž, která se mně vybavila, a listováním v papírové knize bych ji stěží našel.

13 Vendy Vendy | Web | 26. prosince 2013 v 11:31 | Reagovat

Jestli do knih píšeš poznámky, podtrháváš si, co tě zaujalo, zaznamenáváš si stránky, tak to znamená, že se ti kniha líbí a že je čtená. Myslím, že pro knihu velká pocta. Stejně tak si myslím, že i kniha odrbaná, s ohnutými listy (a občas flíčkem od ukápnutého čaje nebo nebo šmouha od něčeho, co tam zapadlo), svědčí o tom, že je čtená, někdy hodně čtená.
Fulghum měl možná dobrou myšlenku, ale u mě třeba jsou knížky, které čtu opakovaně. A vytáhnu je třeba po několika měsících nebo letech. Je hodně knih, které v knihovně nenajdu (a proto jsem si je musela koupit) a jsou to knížky, které bych opravdu kolovat nedala. Nemyslím si, že uložení v knihovně by byl pro ně hřbitov. Spíš jejich místečko, domov.

14 Vendy Vendy | 26. prosince 2013 v 11:34 | Reagovat

[12]: S tímto se popasovala zajímavým způsobem moje kamarádka. Vybrala nejhezčí a nejzajímavější fotky, některé nechala i zvětšit (pokud to šlo) a každou zvlášť zarámovala do obrazu a všechny pověsila na chodbu, kde každý den prochází. Má doma vlastní galerii své rodiny, své dědečky, babičky, rodiče, brášku, pár fotek z dětských let i fotky ze současnosti. Její galerie se utěšeně rozrůstá a je fantastická.
V poslední době jsem si všimla nového trendu v rámečcích, kdy se prodávají i rámečky několikadílné, takže v jednom "obrazu" můžeš dát třeba pět fotografií.

15 Teeda Teeda | Web | 27. prosince 2013 v 19:14 | Reagovat

Tak dlouho jsem uvažovala jestli odpovědět na všechny komentáře a jak to všechno říct a jak reagovat na vše tolik, jak bych chtěla. Fór je v tom, že tohle téma nemá jasnou odpověď. Ať odpovím cokoli, každý sám víme, jak to máme. Někomu leží víc na srdci nakladatelé, někteří jsou syslové a jiní knihovnomilové. V některých z nás se snoubí tohle vše dohromady. Je vlastně hezké, že neexistuje správná odpověď. Nebudu diskutovat, jen vám to musím říct - všechny a žádné odpovědi na naše hřbitovy knih jsou správné i špatné. Tak hlavně čteme... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama