Zpátky tam...

24. února 2014 v 20:19 | Teeda |  Myšlenky
..kde nebe je vysoké a modré, kde oblaka rychleji než jinde plují.
Dočetla jsem knihu, kterou jsem četla snad tisíckrát. Už někdy minulý týden jsem měla pocit absolutního nezvládání a vyčerpání. Nestíhám nic. Nemám čas na to, co bych chtěla a ani pro ty, co by chtěli. A smutek, který mě ty dny provázel, jako by si šel naproti s tím krásným počasím. Ve vzduchu je jaro. Všichni ho už dýcháme.



Ta vlhká vůně a teplý vzduch v člověku něco probudí. Myšlenky na romantické dálky, myšlenky na léto, myšlenky na dobrodružství, které jakoby čekalo jen a jen na lepší počasí. A tohle všechno se mi motalo hlavou. A pak jsem neodolala. Vytáhla jsem z knihovničky svou oblíbenou dobrodružnou knížku a zatoulala se do divočiny, plná napětí. Hodila jsem přes palubu všechno, co se dalo, a začetla jsem se.

Svět se někam ztratil. Škola, práce, všechno v mlze. V hlavě mám jiný příběh. Dychtivě jsem ho hltala a teď tu sedím a držím v ruce konec. V tichu, které v pokoji zavládlo, se mi myslí honí zmatené myšlenky. Některé pokračují v příběhu, jiné ho převrací, další jsou lítostivé, protože už nejsem dítětem. Nezažiju to. Už nikdy se nemůžu vrátit zpátky.

Prstem přejíždím po deskách knihy. Jsou tvrdé, potažené plátnem. Kniha je skoro 50 let stará. Hladím tmavý nápis a znak vyražený do hrubé tkaniny a pod prsty cítím písmena skládající autorovo jméno. Jeden z těch, které bych chtěla poznat. Kdyby byl naživu. Přemítám o jeho životě. O životě jeho knih, o ideálech a o historii naší země.

Zmítá mnou neklid. Jako vždy, když dočtete knihu. Ale tady je to vždycky ještě o malinko jiné. S myšlenkami na autora a na příběh se na vás tlačí i myšlenky na vlastní dětství. Na věci které byly a nejsou. Nemohou být. Přes to veškeré zmatení v duši si myslím, že je to, jako když se díváte na starou fotku. Trochu vás naplňuje vzrušením z dávné doby, zároveň vás dojímá a v její hloubce vidíte něco jiného než ostatní.

Každá kniha, kterou jsem přečetla, ve mně něco zanechala. Je to ale podle mě i naopak. V každé knize, kterou jsem přečetla, jsem nechala kousek sebe. Kousek života, který jsem v té chvíli žila. Dneska jsem znovu seděla v koruně letitého ořešáku a dívala se za vzdálené šumavské kopce na zapadající slunce. Cítila jsem, jak voní kůra a slyšela, jak šustí listí ve večerním vánku. Přesně jsem cítila to rozpoložení v duši dvanáctileté holky, která chtěla běžet za obzor a najít tam všechna životní tajemství, která ještě nezná. A zatímco se ta holka dívala do dálek a snila, v ruce držela dočtenou starou knihu balenou v režném plátně, ve které se psalo přesně o těch dobrodružstvích, po kterých vždycky toužila.

Někdo by mohl říct, že číst v tolika letech dětské knihy je hloupé, infantilní nebo prostě a jednoduše nemožné, protože ty knihy se dospělému člověku líbit nemůžou. Dětská fantazie je přece o tolik rozdílná. Jenže je to jinak. Příběhy, které jste četli jako malí, vám dotvářely charakter a vzájemně jste si dali a vzali kousek života. Když si znovu přečtete svou dětskou knihu, najdete sami sebe tam, kde jste byli, když jste ji tehdy četli poprvé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 24. února 2014 v 21:04 | Reagovat

Nemůžu než souhlasit s posledními dvěma odstavci. Řekla jsi to hrozně hezky. Pro mě je třeba neskutečný, když otevřu po stopadesátý Malýho Prince, a zase jsem úplně někdo jinej.

A Na Cestě jsem četla nedávno. Líbila se mi, ale mám pocit, že mi ještě nedala, co mi dát měla. Vrhnu se na ni za pár měsíců znovu.

2 missneverfree missneverfree | Web | 24. února 2014 v 22:57 | Reagovat

Kdyby se tu dávaly like, dostaneš jeden, ne proto, že se mi nechce vymýšlet komentář, ale proto, že nemám co dodat.

... Slyšíš tu píseň dálek závratných? ...

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. února 2014 v 6:56 | Reagovat

Myslím, že každý má pár takových knih. Není to každý den, ale někdy se prostě všechno sejde tak, že přečíst si něco takového je to nejlepší, co se dá udělat :-).

4 Bev Bev | E-mail | Web | 25. února 2014 v 8:38 | Reagovat

Moc krásně jsi to napsala. Taky bych se měla občas vrátit ke knihám, co jsem milovala v dětství. Třeba Robinsona nebo Divoké děti lesů jsem četla stále dokola.:)

5 L L | 25. února 2014 v 17:03 | Reagovat

čítať detské knihy nie je hlúpe, je to krásne, a ešte krajšie je, keď človek po rokoch číta a stále rozumie. iným spôsobom, ale rozumie a knižka mu stále niečo dá. a on vloží kus seba do knižky, v tom máš obrovskú pravdu.

6 PaPája PaPája | Web | 25. února 2014 v 19:54 | Reagovat

Tak si mě zase dostala! :O Tou poslední větou úplně.

Jelikož jsem nikdy nebyla žádný velký čtenář, tak u mě by kniha tolik pocitů asi nevyvolala. Já to mám tak s pohádkami. :-) Krteček, Krkonošské pohádky, Princezna ze mlejna, snad i tu Dádu Patrasovou bych ještě zvládla :D. Pořád se na to ráda koukám. Asi právě proto, že to ve mě vyvolá tu náladu "když jsem to viděla poprvé". :-)

7 Lenin Lenin | Web | 26. února 2014 v 11:26 | Reagovat

Teď trošku (trošku víc) lituju, že jsem jako dítě odmítala cokoli číst. Jako náhražku používám místa, protože jsem jako dítě místo čtení běhala pořád kdovíkde a vymýšlela způsoby, jak se zabít (řekla by má maminka :D). Chtěla bych být zase děckem.

8 Magdaléna Magdaléna | Web | 28. února 2014 v 18:00 | Reagovat

Článek jsem četla den po uveřejnění, v době kdy za oknem zářilo sluníčko. Cítila jsem vzrušení, jakousi tenzi... hnalo mě to ven a daleko daleko, utéct - bez vědomí kam.
Teď čtu článek znova a říkám si, ke kolik knihám se vracím. Tuhle jsem seděla nad mou nejmilovanější - po několika letech - a po tvářích mi kanuly slzy. Protože ty pasáže to všechno naprosto vystihovali. A já si vzpomínala, jak jsem to kdysi četla, jak jsem tu postavu milovala a jak jsem chtě být také taková. Čestná. S ideály. Nestárnoucí. A teď jsem - o těměř deset let - jen o píď dál. Ty vzdušné dálky jsou jakoby na dosah a zároveň tak strašlivě daleko. A už ani nemůžu věřit, že jednou taková budu. Už se nemůžu ani vrátit a cítit tu naději.

9 Michelle Michelle | Web | 1. března 2014 v 1:11 | Reagovat

když jsem po dlouhé době zkoušela číst káju maříka, bylo to pořád moc krásné, ale už mi to neříkalo tolik jako dřív. ale mrzí mě to, takže s nedočkavostí čekám, až bude synovec dost velký na to, abychom tyhle knížky spolu mohli číst. trochu ti závidím, že z toho máš pořád zážitek ;)

10 Teeda Teeda | Web | 8. března 2014 v 18:47 | Reagovat

[1]: Jo, s Malým princem se roste, ten to má úplně jinak. :)

[2]: Přesně tak. Ta píseň dálek závratných mě vábí a tak o ní alespoň čtu.. zase jako tenkrát. :)

[3]: Mám pocit, že bych klidně mohla každý den, ale taky se brodím někam dál a rozpůlit se nedokážu. :)

[4]: No.. myslím, že s jarem se tahle dobrodružství přímo nabízí. Jen otevřít, jako za starých časů. .)

[5]: To je přesně jak píšeš. Je asi potřeba, aby jim dokázal člověk po tolika letech pořád rozumnět. A to asi nemá každý. :)

[6]: Já si třeba u pohádek porprvé nevybavím. Na to je to moc dlouho a četli mi je jiný. Ale u těch dobrodružných, který jsem už čítala na prvé sama, tam to vidím, jako by to bylo včera. .)

[7]: Měla jsem to podobně. Mamka by to o mě patrně řekla stejně. Naštěstí toho dost neví a do lomu za chalupou nikdy moc nechodila, tak netuší, co se tam všechno dalo provádět. Nicméně já k tomu i stíhala viset na stromě, houpat nohou a baštit třeba Vinnetoua. :) Když byl dočtený, tak jsem ho vedle v lese mohla hravě realizovat. :D Ale je fakt překvapující, že nikdo nebyl nikdy zraněn... :D

[8]: Přesně tak. Je to trošku smutné a zoufalé, protože ty dětské ideály jsme nikdo asi nesplnil a všichni tak nějak víme, že teď už je na to pozdě.

[9]: Tak já myslím, že Kája Mařík je až moc pro nízký věk. To je jako jsem psala s těma pohádkama. Myslím, že člověk se dokáže vracet k tomu, co četl dejme tomu od jedenácti let.. tam se to láme. .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama