Mlhavé vyhlídky

2. srpna 2014 v 12:15 | Teeda |  Myšlenky
Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde. Opakuju si to a dumám. Vytyčila jsem si cestu. Ne cíl. Největší problém je, že cesta mívá rozcestí a když neznám cíl, nevím, jak se mám vlastně rozhodovat. Kudy dál? Mám pocit, že se mi to všechno zašmodrchalo. A zamlžilo. Mám divný období. Období časově stísněné a přitom plné životních dilemat. Možná to spolu souvisí. Možná taky ne. Kdo ví. Možná se moc dívám v dálky...



V čem je problém.
Moje kolegyňka z práce mi vyprávěla, že na jednom řeckém ostrově, na takové malé za skálou skryté a celkem opuštěné pláži, našli malý bar se spoustou houpacích sítí. Pracoval tam mladý pár, holka a kluk. Nebyli místní, ale jednou se tam přijeli podívat a už tam zůstali. Pracují v sezóně tak tři měsíce a vydělají dost, takže pak oba po zbytek roku cestují. Pak se na nějaké asi tři měsíce zase vrátí. Žijí na pláži, míchají koktejly a vydělávají peníze. A pak se zase vrhnou do světa.

Stály jsme s kolegyňkou v práci a mluvily o tom, co má člověk vlastně zapotřebí. Krabice čekaly na vybalení, na obchodě byl nepořádek a lidi byli otravní. Je to ten moment, kdy chcete nasednout na první vlak a jet libovolným směrem. Jenže pak si vzpomenete, že vlastně studujete nějakou školu a tu byste měli dostudovat. Bylo by tedy vhodné tak tři roky ještě setrvat na místě. A také musíte platit nájem. Bylo by tedy vhodné setrvat na místě a chodit do práce. A když si sečtete a podtrhnete situaci, vyleze vám výsledek. Minimálně tři roky bych měla být spořádaným občanem. Chodit do práce, chodit do školy, snažit se platit a být placena. Dodržovat standardní postupy, které jsou obecně platné.

Je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem utekla z předchozí školy. Kromě toho, že jsem líný lajdák, jsem se bála nalinkované stopy, která vás nepustí, protože se na ní spoléhá vaše okolí. Je neslušné nechat školy uprostřed státnic. Okolí vám to promine, když řeknete, že vás vyhodili. Nepromine vám to, když řeknete, že jste se v té chvíli rozhodli prostě jít jinou cestou, někam jinam. Ale mám ten pocit znovu. Je to strach z toho, že musím setrvat na místě. Že musím počkat. Co když pak už nesplním, co jsem chtěla? A co jsem to vlastně chtěla? Co když nechci žít tři roky úplně stejně? A co když je to všechno jinak?

Člověk v životě do určité chvíle přesně ví, co přijde. Nejdřív se narodí a batolí se, pak jde do školky, pak do školy a pak stoupá po vzdělávacím žebříčku výš a výš. Někteří úplně nejvýše. Pak ale přijde ten moment, kdy se musíte sami rozhodnout. Kdy vám okolí nenašeptává, co je správné. Kdy to musíte objevit sami. Stoupali jste celý život na obrovský kopec a teď jste tam. Jste nahoře, na nejlepší vyhlídce, ale je mlha a vy nevidíte z toho slibovaného výhledu nic. A nevidíte, kudy vede cesta dolů, do nejkrásnějšího údolí. Na kterou je to vlastně stranu? A tak je to tu zase. Na venek se zná všechno jasné. Máte mapy a značky. Ale uvnitř hledáte cestu. A nevíte, kam by měla vést.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 trimaliny trimaliny | Web | 2. srpna 2014 v 13:38 | Reagovat

Já to říkám pořád-klidně bych změnila svůj urovnaný život a jela prodávat třeba zmrzlinu někde u pláže jen kvůli tomu, abych se přesvědčila nebo si dokázala, že nežiju podle standardů, které jsou ode mě očekávány... Pak přijdou ty "ALE"... tak se utěšuju (možná naivně) - svoboda v hlavě taky není úplně k zahození a mlha je dobrodružství...kdo ví

2 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 2. srpna 2014 v 14:24 | Reagovat

Ten pocit znám moc dobře, není to tak dávno, co jsem brečela, že nechci vědět, kde budu za pět, deset, patnáct let... Jenže jsem přišla na to, že tu cestu, ze které zdánlivě není úniku, dost často definují lidé, na kterých mi záleží, tudíž je dost těžké se od ní distancovat. Vlastně i kvůli tomu mám přezdívku, pod kterou vystupuju na blogu. :-D Protože člověk, ať chce, nebo ne, se nikdy nemůže rozhodovat úplně svobodně.
Být tebou, nechala bych rozhodnutí na dobu, dokud nebudeš mimo časovou nouzi, odležet. Ono, když je člověk ve stresu, tak to vypadá ještě dvakrát hrozivěji, a stává se často, že se člověk v touze po úlevě ukvapí.

3 Kika Kika | Web | 2. srpna 2014 v 15:22 | Reagovat

Můj skromný názor je, že až budeš jednou přesně vědět, co v životě chceš - ne to co Ti společnost káže - a "najdeš se", tak i kdyby to byl úplný standard a bylo to nalajnované 20 let dopředu, tak budeš prostě šťastná a bát se toho nebudeš :) Já ten pocit jednou měla, ani ne rok, pak jsem špatně odbočila a ztratila se znovu kdesi v lese ;)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 3:30 | Reagovat

Kdyby člověk vždycky rozhodoval jen podle toho, co opravdu ví a co opravdu chce, nikam by se nedostal a pořád by přešlapoval na křižovatkách. Ostatně, něco takového taky s oblibou dělám. Nejde možná tak ani tolik o to, jak se člověk nakonec rozhodne, ale jestli je schopný - když už se rozhodne - brát to tak a nevracet se v myšlenkách před to rozhodnutí. Prostě jsem to tak udělal, tak je to správně. No jo, kdyby ono to bylo vždycky tak jednoduché, že? :-)

5 Magdaléna Magdaléna | Web | 3. srpna 2014 v 12:08 | Reagovat

Je to zvláštní paradox, že dokážeš přemýšlet, i když nestíháš. Tohle neumím. Dokud jedu, jsme šťastná a nemyslím. Pak zastavím a spadnu dolů.
.
Víš, občas si říkám, že žiju v jednom velkým paradoxu. Na jedné straně chci to co ty, to, co dokázala moje zeměpisářka a mámy kolegyně. Procestovat svět, bez závazků, bez cíle, žít dnem. Chci běžet Sierra Nevadou tak, jako jsem jí jela. Chci stát na letišti a vědět, že nemám ani na jeden let. Chci opět stát před Buckinghamem, mít husí kůži na zádech a víru v neomezené možnosti.
Jenže pak je tu ta moje touha být doma. Jsem rak. A chci rodinu. A vím, že to je pro mě nejvíc.
Jenže taky vím, že nedokážu setrvat v jednom stavu dlouho.
A pak je tu to okolí. A u mě teda nepromíjí nic.

6 Michelle Michelle | Web | 3. srpna 2014 v 16:52 | Reagovat

Jedno slovo a kolik nadělá škody. Strach... asi ho mají všichni, jen se každý bojí něčeho jiného. Ten tvůj znám. Hrůza z toho, co bude. Ten divný pocit někde uvnitř tebe, když pomyslíš na fakt, že vlastně pořád jdeš směrem, který by měl být správný. Promyslela sis to. A ne jednou. Ale teď už tudy jdeš a člověk najednou neví, jestli je to vlastně opravdu to co chce, jestli se tak nerozhodl jenom proto, že věděl, že je to správné. Ale bude tě to správné i celý život naplňovat? A je to vlastně to, co je ti souzené dělat, nebo jenom to, co si všichni myslí, že je správné?
Tyhle otázky, i ty další co jsi vypsala a i spousta těch, které tady nepadly, si pokládám už několik let a pořád jsem na ně nenašla odpovědi. Skoro na žádnou. Ale i kdybychom odpovědi znaly, měly bychom dost odvahy se otočit a jít jinudy? Například se vykašlat na celé studium? Když všichni počítají s tím, že dostudujeme? Nevím, ale já na to asi nemám. Asi ještě vydržím. Aspoň to jednoho titulu. Doufám, že i ty vydržíš tu dobu, kterou máš pocit, že bys měla. Opravdu měla. A pak ti budu fandit i kdyby sis třeba chtěla otevřít obchod s mušličkama někde na špaňělské pláži. Určitě ale nezapomeň cestovat a objevovat svět jak jen to půjde, než tady budou závazky, se kterýma už to půjde jedině až budou velké. Teda, já to tak aspoň plánuju :D
Trošku jsem se rozepsala, nezlob se. Snad se s tímhle obdobím vypořádáš jak nejlíp to jde, jestli to vůbec jde. Někde jsem slyšela, že škola je základ... :)

7 The Wall The Wall | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 21:35 | Reagovat

Šťastný ten, kdo věří, že je ve svém rozhodování svobodný...

8 Vendy Vendy | Web | 5. srpna 2014 v 20:30 | Reagovat

Rozhodnutí nakonec musíš udělat sama.
Jen, pro představu - před lety moje švagrová vzdala nástavbu na porodní asistentku. Učila se výborně, měla dobré studijní výsledky, dobrou hlavu na učení a porodní asistentka jako povolání ji docela lákalo. V té době byla zrovna těhotná a začátkem léta měla porod. Na nástavbě jí vyšli vstříc a domluvili jí termín závěrečných zkoušek na podzim. Dva měsíce před zkouškami (na neustálé rady své babičky) sbalila všechny knížky a řekla, že se na to vykašle.
Dnes má sice gympl s jedničkama a nedokončenou nástavbu, ale je jí to k ničemu, protože samotný gympl nestačí a nedokončená nástavba není nic. Takže to pytlíkuje po různých skladech, pět let se tahala s těžkými balíky potravin pro restaurace, teď je někde v jídelně. Nadaná, šikovná a nadějná holka, dnes ve věku, kdy už je téměř nežádoucí, za pár let bude pro zaměstnavatele stará, přestože do důchodu ještě pěkná řádka let.
Takže asi takhle k cílům, dokončeným školám, schopnostem a možnostem se uplatit v práci.
Ale rozhodnout se musíš sama.

9 Teeda Teeda | Web | 11. srpna 2014 v 21:56 | Reagovat

Všechno dohromady. Naštěstí pro mě, nemusím rohodovat nic. Je to na mě. Mám čas a když se rozhodnu pro něco jiného, prostě se to stane. Možná je to taky výhoda. Možná ne. Kdoví. Někdo má lepší, když neuhne. Někdo vyhraje, když zahne dvakrát doleva a jednou doprava. Ta správná cesta neexistuje a s tím jsem asi smířená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama