Vojtěch

18. září 2014 v 16:49 | Teeda |  Myšlenky
Větší náhoda už to být nemohla. Jak to ale bývá, jsou to právě ty největší náhody, co nám obrátí život vzhůru nohama. Všechno to začalo tím, že se mi stýskalo. Mám doma kočku, už celkem stařenku. Vikís je asi patnáct let a je velmi velmi svá. A mě napadlo, že když teď bydlím v Praze, tak bych si jí na 14 dní třeba mohla půjčit k sobě, abych si jí taky trochu užila. A tím to všechno začalo.



Vikís u nás v Praze ještě stále byla zapůjčená a já se vydala na otočku domů na Jih, protože jsem potřebovala k doktorce. Bylo to zvláštní odemknout dveře bytu a zjistit, že je tam prázdno. Chápala jsem přesně, proč mi mamka každý den volá, kdy už jí tu kočku vrátíme. Zaskočila jsem k doktorce, a pak si začala domlouvat program na večer, ráno zase odjedu. Hlavně honem, ať tedy něco stihnu.

Jenže zazvonil telefon.
"Čau kotě, hele jedu z práce domů a vezu s sebou takovýho malýho drobka. Holky ho včera našly u silnice. Je hodně vyhublej a zdevastovanej a já bych ho chtěla pro jistotu vzít k veterináři. Neměla bys čas tam s ním zaskočit?"
"Počkej, mami, ty vezeš domů kotě?"
"Ne, jen veterináři. Zítra ho zase odvezu do práce. Já si ho nechat nemůžu, naše Viki by ho nenáviděla. Musím mu najít nějaký domov. Ale veterinu potřebuje."
"Ok, přijeď s ním, vezmu ho tam."

Bloumala jsem po bytě, koukala na zprávy (v Praze nemám telku, tak nejsem v obraze) a čekala na roztomilé rozverné koťátko.
Klíče v zámku.

Mamka vešla dovnitř a v ruce nesla malý drátěný košík, skoro jak vytřiženej odněkud z Ženy za pultem. V něm byl zmuchlaný šátek a v šátku ještě zmuchlanější kocour. Maličkej tak, že by se mi stočenej vešel na rozevřenou dlaň. Špinavej, umouněnej, s usopleným růžovým čumáčkem. Slepená zahnisaná očka, špinavý uši. Prostě evidentní bezdomovec.


Tvrdě spal. Spal prý celou cestu v autě, a když jsem ho pohladila, tak jen pootevřel očka a zase usnul. Mamka odjela na schůzku a já jsem rychle čapla košík, klíče a peníze a spěchala tři ulice dál, kde v našem městečku sídlí paní veterinářka. Malej spal celou cestu.

"Tak mi ho ukažte. Má nějaký jméno?"
"No už se mu začalo říkat Vojtíšek. Čí ale bude a jestli mu to zůstane, to se neví."
Teprve když ho veterinářka celého prohmatala a zkontrolovala, vjel do malého trochu život. Na svých miniaturních nožičkách chtěl zkoumat vše. Dobré znamení. Snad bude v pořádku. Dostal, kapky, na váze jsme napočítali necelých 600g a věk byl odhadnutý na 7 týdnů. Ideálně by měl být ještě u kočičí mámy. Jenže kde je jí asi konec.

Vyšetřeného a s vakcínou, jsem ho nesla zpátky domů a přemýšlela, co s ním asi bude. Doma jsem ho položila na složenou deku a v mžiku zase usnul. Obvolala jsem lidi a zrušila svoje plány na večer. Nemůže tu zůstat sám. Namočila jsem ručník teplou vodou, vyždímala a vlhkým cípem začala pečlivě čistit to malý špinavý mouně. Kožíšek, očka i čumáček. Byl to zvláštní okamžik. Hlavu měl položenou na mojí dlani a díval se na mě jakoby chápal, že mu pomáhám a byl za to vděčný. Občas mi olízl prst a zase usnul. Seděla jsem nehnutě snad tři hodiny, abych ho nevzbudila a dumala zase, co s ním asi bude. Celou noc spal vedle mě na polštáři. Druhý den ráno jsem se vrátila do Prahy a mamka ho vzala zpět do práce, aby se pokusila najít, kam a komu ho dají, jestli by ho snad někdo chtěl.

Druhý den večer můj Nezbeda zvednu telefon a zavolal mojí mamce.
"V pátek sjedu autem na Jih. Přivezu ti Viki a do Prahy si odvezu Vojtu."
Rozhodnuto.

A tak ho tu máme. Už tři týdny s náma bydlí Vojtíšek. Už je třikrát tak velký, než když jsem ho poprvé pohladila. Byla to náhoda, že se našel, zrovna když jsem jela na Jih. A byla náhoda, že tam zrovna naše kočka nebyla, protože to by tam jinak přijet nemohl. A největší náhoda byla, že jsem držela v dlani jeho čumáček a on se na mě díval. Tím mi to tu obrátil naruby.

Bude trvat, než z něj vychovám tak poslušný zvíře, na jaký jsem zvyklá. Zvíře, který nekouše kytky, neničí záclony a nekrade ohlodaný kosti z koše. Mám kotě. A mám teď dobrodrůžo každý den. :)




 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 christiiinka christiiinka | Web | 18. září 2014 v 18:06 | Reagovat

To je hrozně krásný článek :) ať se kocourkovi daří

2 Janča Janča | E-mail | Web | 18. září 2014 v 19:48 | Reagovat

No ten je úžasný :) měla jsem skoro stejného, ale odstěhoval se mi k sousedům. Pořád jsem si říkala, že ti musím napsat, ať si ho vezmeš, nebo proč sis ho hned nevzala a ono to nakonec takhle dopadlo. :) To jsem moc ráda!

3 Magdaléna Magdaléna | Web | 18. září 2014 v 20:20 | Reagovat

Teda, ten je :) Jak jen to děláš, že se k tobě trousí číči z široka daleka?
.
A kdybys někdy měla chuť napsat článek o tom, jak se vychovává tak hodná kočka, asi bych ti líbala ruce :)

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 18. září 2014 v 20:48 | Reagovat

[3]: Jo, to by mě taky docela zajímalo. :D

Nádhernej je, to ti povím. Miluju kočky, jsou tak osobité... :)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. září 2014 v 1:54 | Reagovat

Moc pěkné! Držím vám palce, ať se vám oběma daří. Ale - ruku na srdce - co by to bylo za Vojtěcha, kdyby nebyl místy i trochu rošťák? :-)

6 eazi eazi | Web | 21. září 2014 v 22:37 | Reagovat

Jeee já mám husinu...
Takový náhody mám nejraději. :) Je nádhernej drobek!

7 Teeda Teeda | Web | 24. září 2014 v 12:06 | Reagovat

[1]: Děkuji, daří se mu až moc dobře. :)

[2]: Nedalo se nic jiného dělat. Kouknul na mě a bylo. :)

[3]: To bych asi mohla. :D Ale vážně - naše Viki je skutečně vycepovaná a i když je to svoje číča, která si do svých věcí mluvit nedá, základní pravidla se vždycky dají naučit, když se začne včas. Kočky jsou strašně inteligentní zvířata.:)

[4]: Všechny jsou osobité a každá je úplně jiná. :)

[5]: Tenhle Vojtěch je zatím super extra mega rošťák. Neřád Zlovolný je jeho druhé jméno. .)

[6]: Je. Jenom z něj drobek už brzo nebude, roste jako z vody. :)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 30. září 2014 v 8:26 | Reagovat

Uslzená se směju nad tvým krásným článekm. Takhle to u nás bylo s Mínou, no podobně, ona přišla do zahrady, nebo ji tam někdo odložil, ale zdevastovaná byla stejně. Mám takovou radost, že to s tímhle kotětem dopadlo dobře! Vojtíšek je nádherný a červená mu jde k pleti. :D Přeju vám ze srdce hodně krásných společných zážitků. :)

9 karinga karinga | Web | 4. října 2014 v 17:13 | Reagovat

Kočičák je neskutečně krásný :) taková láska na první pohled, co? Je hrozně fajn, že jste se ho ujali a postarali se o něj. K nám do rodiny takhle přibyl "jen" křeček. Ve zverimexu na mě tak smutně koukal, samotinkej v akváriu a už docela velkej. Šla jsem kolem něj třikrát a vždycky přišel ke sklu a házel na mě oči. Tak už je od ledna u nás doma :)

10 Lenin Lenin | Web | 4. listopadu 2014 v 12:01 | Reagovat

Taky máme doma podobnej černobílej poděs. Já bych ho teda občas prodala :D, jsem člověk spíš psí, ale na druhou stranu by mi tu bez něho už bylo smutno. Tak ať Vojtěch prospívá a vyfoť nám ho zase někdy! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama