O stromech a lidech

13. října 2014 v 16:32 | Teeda |  Myšlenky
Sedím u stolu a piju horkou kávu. Co jsem se přestěhovala, mám výhled do obrovské zahrady. Komplex domů má ve svém středu veliký uzavřený prostor, kam nemůže ruch z vedlejších ulic. Je to dlouhý zelený obdélník rozdělený všelijak bez ladu a skladu na zahrady patřící jednotlivým domům. Ani nedohlédnu nakonec. V zahradách jsou stromy obtěžkané jablky, nahoře podél zídky se táhnou rybízové keře. V dálce, asi čtyři zahrady od nás mají nádherný a vysoký smrk. Moudře shlíží na všechno to kolem. On jediný má asi výhled na celé zelené prostranství a malé životní etudy, které se tu odehrávají za ploty a keři, v zeleni.




Piju kávu a cítím, že něco venku se hýbe. A ptáci krouží nahoře. Něco se mi zdálo. Asi.

Jenže pak znovu. Periferně zachytím, že něco padá. Vstávám a hledám za sklem, co se děje. Kluk ovázaný provazy a výstrojí šplhá po velikém kmeni nahoru a pilkou seřezává větve. Jedna po druhé padají dolů. Ozve se jen zašustění při dopadu. Duté a tiché. Říkám si, jestli je právě vhodné období na prořezávání stromů a vracím se ke kávě.

Asi o deset minut později jsem nervózní. Kluk šplhá pořád výš. Říkám si, že už těch větví ořezal až až. Pořád stoupá a strom už vypadá směšně. Veliký a vysoký kmen zdobí jen maličká jehličnatá korunka. A stále se zmenšuje. Copak to nevidí, říkám si. Už dost. Poprvé uvažuju nad tím, že možná nejde jen o malé prořezávání.

O dalších deset minut později mám na krajíčku. Maličkatá korunka na vrcholku dlouhého kmene se kymácí pod náporem maličkého človíčka s pilou. Už to vím. Nepřišli ho prořezat. Přišli ho porazit. Ruční pilka jde stranou. Vrčení. Pila krájí vrcholek a ten se kácí dolů. Zbyl tu jen kůl. Oholený na kost. Nedá mi to. Roním slzu. Majestátní a statný strom je tu oloupený o všechno. Nebyla to jen porážka. Byla to smrt větev za větví. A teď, když už je vše zpečetěné, tak není mrtvé ticho. Pila vrčí a dál krájí kousek po kousku kmen níž a níž. Polena padají dolů a konec bude teprve, až se dotknou země. Stejně pomalu, jako lezl nahoru, teď postupuje dolů a pod jeho rukama mizí strom. Je zvláštní, jak je člověk mocný. A jak bezmocný.

Vždycky jsem myslela, že lidé a stromy mají zvláštní vztah. Že je to jiné než ostatní rostlinstvo. Někteří je objímají, jiní si čtou ve větvích nebo se chladí v jejich stínu. Voní nám. A všichni dýcháme. Jenže, když pak přijde na lámání kůry, je všechno jinak.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 13. října 2014 v 18:31 | Reagovat

To mi připomíná, jak jsme jako páťáci psali kontrolku z matiky a do toho jsme museli poslouchat motorové pily, jak nám ve družině kácí stromy...

2 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 14. října 2014 v 7:49 | Reagovat

Citlivo napisane. Zazil som to vo vlastnej zahrade, ked nam spilili dve obrovske brezy. (Po dohode so susedom, ktory slubil prevziat financie a zasadit nove stromy. Ale smutok bol.)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 14. října 2014 v 19:45 | Reagovat

Rozumím tvým pocitům, i mně je vždycky smutno a tak nějak stydno, když vidím, jak končí život stromu. Neumím se dívat na strom očima hospodáře. Chci ho nechat žít tak, jak umí. I proto jsem měl tak zvláštní povznesený pocit, když jsem viděl na ostrově Jakušima mohutné několikatisícileté cedry. Ty kdyby uměly vyprávět a podat své svědectví, třeba bychom se k těm našim stromům chovali lépe.

4 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 15. října 2014 v 11:25 | Reagovat

Tohle mě fakt štve. Každé jaro zasadím dva stromy, je to takový můj rituál a ačkoli jen dva z mnou zasazených stromů ještě žijí, je to krásný pocit.

Miluju stromy. A nechápu, proč lidé musí být pořád za všech okolností dominantní. Tohle si příroda vážně nezaslouží.

5 Teeda Teeda | Web | 29. října 2014 v 13:35 | Reagovat

Já vlastně ani nevím, jestli tam třeba nezasadili něco nového... alespaň kdyby tak. Ale stejně. Jsem cíťa a ronila jsem slzičky...

6 Bev Bev | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 6:40 | Reagovat

Je to smutné, když se kácí stromy. V místech, kde jsme si hráli jako děcka jsou paseky, ale taky tam kde bývaly holé pláně, zase rostou nové smrky. Snad vám tam taky vysadí něco jiného, jenže potrvá velmi dlouho než doroste svého předchůdce. Zahradu ale máte moc pěknou. Skoro jako tu z pohádky, kde žije moudrá velryba a potměšilý kocour.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama