Na dno

19. února 2015 v 1:03 | Teeda
Stává se to. Někdy potkáte někoho, kdo je vám sympatický, něčím blízký a i když přesně nevíte proč, máte pocit, že jste přátelé. Čím jste starší, tím méně nových přátel nacházíte a víc těch starých mizí. Proto si těch vzácných náhod, jako je tahle, tolik vážím.



Poznala jsem člověka, který se mi zdál něčím blízký, a postupně zjistila, že toho máme dost společného. A ačkoli jsme toho spolu zažili zatím málo a nevídáme se ani dost často, mám už zkrátka pocit, že je to můj kamarád. Vkládám do něj důvěru. Jenže svět je zvrácený a někdy se stává, že reálno je iluzí. Nic není tak veselé, jak se jeví na první pohled.

Se skutečnou diagnostikou deprese jsem se setkala poměrně nedávno. Nikdy jsem přesně nepochopila, jak se stane, že v sobě člověk nedokáže najít dost síly, aby překonal pocity. Přes všechno špatné, co se mi kdy v životě stalo, dokážu vše tak nějak zazdít. Jsem od přírody veselý, hravý člověk, který se sice nechá vystresovat a zničit, ale umí v sobě najít jisté sebezapření a nedat nic najevo. Neříkám, že je to správné, ale fakt je, že nedokážu propadnout bezmezné depresi, která by mě stáhla až na dno a nepustila mě nadechnout zpět na hladinu.

A teď jsem se s touhle diagnostikou setkala znovu. Mám pocit zodpovědnosti, protože toho člověka bůhví proč mám ráda. Mám přesně ten pocit přátelství, jaký jsem popsala. Známe se a neznáme. Blízcí a dalecí. Tak. Ve chvíli, kdy máte pocit bezpečí, vás zaskočí tohle. Něco, čemu vůbec nerozumíte, nedokážete to plně pochopit a co hůř, nevíte jak poskytnout záchranu. Jediné co pociťuji je jakási bezmoc. A strach z toho, co se vlastně uvnitř člověka děje. Hledání cest je těžké a trnité. Zvlášť, když nejste přátelé tak dlouho, abyste měli skutečnou váhu. Zároveň máte pocit, že byste měli přijít na pomoc. Jestli v tomhle případě ovšem něco takového existuje.

Každý den teď přemýšlím o hlubinách lidské mysli. Myslím, že na to nepřijdu. Ani kdyby vykopala samotného Freuda.
Přitom chci tak málo.
Jen odpovědi.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2015 v 8:06 | Reagovat

S tímhle je velká potíž, protože osobní zkušenosti s depresí jsou nepřenosné do nedepresivního světa. Vlastní zkušenosti a vyzkoušená řešení selhávají v konfrontaci s neznámým světem kdesi v hloubce uvnitř. Tu bezmoc znám dobře a opravdu účinně pomáhat je velmi velmi těžké.

2 Takara Takara | Web | 19. února 2015 v 8:31 | Reagovat

Odpovědi, které hledáš, asi nenajdeš, ale to nejlepší, co člověk může v takové situaci udělat je: dát tomu druhému najevo, že na to prostě není sám...to platí u řady onemocnění duše, ale i těla...a tvůj kamarád má štěstí, protože není sám, při nejmenším má tebe :-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 19. února 2015 v 8:32 | Reagovat

Nevěděl bych, jak pomoci člověku. Sice s "diagnozou" již nějaký ten pátek žiji, ale když potkám někoho druhého, nedejbože sympatického, milého a přátelského, tak mne úzkost zaskočí - proč zrovna on...

4 Tomáš Tomáš | E-mail | Web | 19. února 2015 v 19:51 | Reagovat

Ano, jako děti jsme všichni skoro stejní, a tak není problém najít někoho blízkého.

5 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 21. února 2015 v 11:03 | Reagovat

Od té doby, co se pohybuji na internetu, jsem poznala mnoho lidí, které bych jindy nepotkala. Jsou to mí přátelé, ale neznají mě celou. A já je taky ne.
Bohužel neumím pomáhat. Poznám, když je někdo v jiném rozpoložení než obvykle, ale nikdy nedokážu najít ta správná slova, ty správné činy...

6 eazi eazi | Web | 21. února 2015 v 23:19 | Reagovat

Taky se mi stává, že potkám člověka, se kterým dokážu z fleku prokecat několik hodin a atmosféra je tak skvělá, že mám pocit, že se známe už dávno. Stejně tak jsem poznala svoji spolužačku na VŠ. Znaly jsme se 5 minut a měla jsem pocit, že ji znám roky a stejně tak okolí bylo překvapené, že se neznáme už od dětství. Prý jsme k sobě patřily, už když jsme se na sebe poprvé usmály. :)
Stejně tak k některým lidem cítím náklonnost i když nevím proč a mám tendenci jim pomáhat.
Ale máš pravdu, že čím jsme starší, tím přátel ubývá. Známých mám dost, ale přátel už jen pár...

7 Charlotte Charlotte | Web | 22. února 2015 v 11:41 | Reagovat

Je to hrozně zajímavý myšlenkový pochod, pokud to tak můžu napsat.
Ano, také znám ten pocit, když najdu člověka, ke kterému jednoduše nějakým způsobem cítím nějaké pouto a nemám tušení proč, nebo jak se to stalo..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama