O ranní kávě a kouzlu trojčlenky

18. března 2015 v 23:23 | Teeda |  Myšlenky
Nám se náš pomalý internet líbí. Zapneme ho a než naběhne, v klidu si přitom dojdeme do kuchyně pro kafe a zatancujeme na písničku, která hraje v rádiu. Je to zábavné. S rychlým internetem není žádná zábava ani tanec. Je to jen práce.



Něco na tenhle způsob říká Lorelai v jakési epizodě Gilmore Girls. Z ničeho nic mi tahle zasutá vzpomínka ze seriálu vytanula, když jsem spěchala ráno na varnou konvici a do hrnku sypala instantní kafe. Pamatuju na maminčin mlýnek na kávu. V kuchyni to vonělo. Horká voda pomalu překapávala přes čerstvě namletou kávu a mezitím se odehrávalo ráno.

A znovu se mi to připomnělo, když jsem běžela na tramvaj, abych popojela jednu zastávku. Přitom jsem ani nikam nespěchala. Jen mi přišla škoda tu tramvaj nedoběhnout, když tak akorát jede. Jenže jsem to nestihla. Dveře se zavřely a ujela mi před nosem. A tak jsem místo toho šla ten kus cesty pěšky. Vzduch voněl a slunce prosvítalo přes stromy. Malá procházka jako by našla někde ve mně kousek štěstí.

Vtip je v tom, že člověk vymyslel miliony zlepšováků, které mu ušetří čas. Aby měl více času. Jenže ho nemá. Někam stejně vždycky zmizí. Ve skutečnosti si jen to, co děláme, o něco méně užíváme. Věci, které předtím byly rituálem, jsou teď rutinou. Nejsem takový staromilec a mám vymoženosti ráda. Na druhou stranu si někdy uvědomím, jak mi tyhle šetřiče času berou kousek krásy obyčejného světa.

Jsou tu takové ty zřejmé věci jako maily, které jsou neosobní nebo film, který nám knihu převede do zkratky a připraví nás o mnoho detailů. Ale i takové prosté věci jako džem, který vezmete v obchodě z regálu a pak ho jen namažete na chleba. Není tu ta dřina ani příběh. Natrhat rybíz, očistit ho, pak ho umýt a vařit, sladit a míchat a opatrně nabírat do sklenic. Vyrobit štítky, čekat na příležitost. Pak odšroubovat víčko a myslet na vše dobré, co jsem mu dala a on mi to teď vrací.

Nemusíte být ani kuchtičkou, abyste cítili tyhle civilizační zlepšováky. Když někam jedete, naťukáte do GPS cíl cesty a ona vás vede nejkratší a nejrychlejší cestou. Nemusíte se dívat kudy jedete, nehledáte, neptáte se nikoho, nic vás nenutí kontaktovat lidi ani krajinu, kde právě jste.

A pak se stane taková obyčejná věc. Peču. Potřebuji změnit poměry surovin a nemám po ruce kalkulačku. A tak vezmu papír a tužku a světe div se, jak mi obyčejná trojčlenka, rostoucí mi pod rukama, dělá radost. A to je tak. Někdy se vyplatí zpomalit a dělat něco po staru. Pomalu, v klidu, poctivěji nebo prostě jen s radostí. Je to přesně ta otázka jestli mít vše a rychle nebo prostě být ve smyslu žít a užít.

 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iris Iris | E-mail | Web | 19. března 2015 v 7:57 | Reagovat

Bez kávy nežiju a jak píšeš, než se mi načte IT, zajdu si pro kávu a někdy i zatančím nebo zazpívám :-)
Ovšem trojčlenka....nenene, s tím na mě nechoď :D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. března 2015 v 8:25 | Reagovat

GPS nepoužívám, protože rád bloudím :-). Moc krásně napsaný článek, který - jak to říct - no, přijde mi, že má duši. A smysl. Čím víc čas šetříme, tím méně ho, zdá se, máme. Ale kdo dokáže vnímat radost z toho "příběhu", o kterém píšeš, ten se dokáže vždycky vrátit z bezpříběhové supermoderní doby a nadýchnout se ho. Čas od času to určitě stojí za to a možná i častěji :-).

3 Mony Mony | Web | 19. března 2015 v 8:42 | Reagovat

Myslím, že si vystihla moje rána. Aj teraz sedím v obývačke, som na notebooku, popíjam kávu a počúvam hudbu. Taká ranná klasika. :)
Veľmi pekný článok!

4 arcana1 arcana1 | Web | 19. března 2015 v 10:17 | Reagovat

V našem rychlém životním stylu se zapomínáme zastavit a život si vychutnat. Pěkný článek.

5 Egoped Egoped | E-mail | Web | 19. března 2015 v 12:20 | Reagovat

Dostal jsem chuť na rybízový džem... Více říkat netřeba :)

6 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 19. března 2015 v 14:48 | Reagovat

Teda Teedo, úplně mi mluvíš z duše. Co mně, určitě všem, co tohle četli, čtou nebo budou číst. "Mezitím se odehrávalo ráno". Možná je pro mě na sentimentalitu ještě brzy, vždyť jsem pořádně ještě nezačala žít, ale to víš, vzpomínky nezastavíš. Jak jsme kdysi celá rodina pohromadě snídali, závodili s tátou, kdo se dřív oblíkne,  náš pejsek nám okusoval ponožky, když jsme si je nandavali a máma připravovala kakao a svačiny. Už z toho taky moc nezbylo... :)

7 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 19. března 2015 v 15:41 | Reagovat

To mi připomíná dětská pražská rána, kdy jsem se probouzela v obýváku na pohovce a v kuchyni mamka s babičkou cinkaly lžičkami o hrníčky... Člověk nemusel vstávat... :-)
Miluji obojí život, ten rychlý, i ten pomalý. A nejradši ten mix obojího. :-)

8 Magdaléna Magdaléna | Web | 19. března 2015 v 17:14 | Reagovat

Mluvíš mi z duše... Pamatuju si, jak jsem docela nedávno jela se spolužákem do Prahy, a on každou pitomost zadával do mobilu. Cestu. Spoj na metro. Nejbližší KFC. Jako fakt... A pak jsem jela asi o 14 později na to samé místo s kamarádem a krásně jsme si pobloudili, běželi na zastávku, abychom zjistili, že tramvaj jede totálně jinam a pak se loučili u metra, abychom se mohli za pár hodin najít. :) Jo, je to tak. GPS spolužák je prostě ochuzen o spoustu dbrodružství. Na druhou stranu, někdy to člověk ocení...
.
Asi souhlasím s Missneverfree. Mám období, kdy jsem staromilec. Kdy Pekelníkovi slibuju, že se odstěhujem do hor, kdy on mi slibuje elektrárnu, mlýn a pec a já jemu domácí chleba a kravku. A pak jsou rána, kdy do sebe hodím presso, nasednu do Feldy, jedu stovkou, jen proto, abych stihla zaparkovat vedle němčinářky. Kdy běhám od jednoho k druhému, jsem ráda ve městě, v obchoďácích a tak. :)

9 Magdaléna Magdaléna | Web | 19. března 2015 v 17:16 | Reagovat

Vzpomněla jsem si na Malého prince... "Kdybych měl o tolik minut v životě navíc, asi bych šel docela pomaloučku ke studánce."

10 Teeda Teeda | Web | 19. března 2015 v 23:35 | Reagovat

[6]: :) Tohle asi cítí každý stejně. Nostalgie si nás vždycky najde.

[8]: Já mám tak takové záchvaty. Říkám si hodit ve za hlavu, celou tu proklatou civilizaci a žít si po svém. Jenže ono to vlastně není jen tak. :)

To je krása. Mě to nenapadlo, ale jak si to napsala, úplně vím, že to je ono. Je to přesně to studánkové. :)

11 Piks Piks | Web | 21. března 2015 v 16:45 | Reagovat

Trefné. Trocha trojčlenky a deň je hneď krajší. Alebo vystúpiť o zastávku skôr ísť pešo (a meškať, samozrejme :D).
Ja si zasa pamätám vôňu kávy z čias keď som bola malá, chodila som do potravín na nákup a boli tam mlynčeky, kde si zákazníci mohli pomlieť kávu. Aj keď vtedy mi to ešte veľmi nevoňalo :D

12 Tea Tea | E-mail | Web | 22. března 2015 v 1:14 | Reagovat

Přesně taky nenávidím někam spěchat, rychle utíkat, když vím, že můžu pomaleji, ale více procítit vůni toho dne, sluníčka a pohody, když ta pohoda je :) Ano, člověk by neměl myslet jen na práci, kolik čeho musí za ten den stihnout a tak podobně..Každý by si měl vzpomenout, co naprosto obyčejného mu udělá radost, pobaví a zpříjemní ty chvíle :) Dávám článek do výběru na: tema-tydne.blog.cz :)

13 Michelle Michelle | Web | 23. března 2015 v 11:41 | Reagovat

občas je fajn zpomalit. vykašlat se na práci, sednout si k filmu a dát si bábovku. nebo si jen povídat, hodinu, dvě, klidně i dýl. děláme to málo, ale užívám si, že za poslední rok se mi to občas s holkama povede. nebo si jen tak lehnout do trávy, s knížkou, s kamarádkou, nebo tak... a užívat si sluníčko. a občas si ráno místo kafe udělat kakao.

14 eazi eazi | Web | 29. března 2015 v 15:03 | Reagovat

Vzpomněla jsem si na tento tvůj článek v úterý. V Budějovicích bylo krásně, slunce svítilo a já měla půl hodiny na 2km dlouhou cestu do školy. Došla jsem na zastávku a MHD jela za 5 min, tak jsem pokračovala na další zastávku. Tam už jela za 3 minuty. Tak jsem pokračovala dál, kde jela už za necelou minutu. Tak jsem zastavila na zastávce (na Šumavě)a čekala, až mi to pojede. Jelo to až za 7 minut, během nichž už jsem mohla dávno být klidnou chůzí v cíli... ;)

15 Ruby Ruby | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 9:36 | Reagovat

Ahojky, taky milujete kávu Gaviota?

http://www.jura-shop.cz/gaviota/

16 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 15. září 2015 v 14:00 | Reagovat

Tohle je moc krásný. Mám stejný pocit. Když jsem byla malá a nikdo neměl pořádně ani mobil, tak mi to přišlo všechno o tolik pomalejší. Hlavně v práci. Vždycky u nás byla doma. A když se něco muselo odevzdat, prostě se s tím odjelo. Dnes se vše odesílá mailem a my jsme tlačeni časem. Udělat něco hned hned honem.
Mám problém otvírat džemy, které jsem vyrobila. Tak je musím rozdávat. Nějak je mi to líto.
Ale když jsem v létě pekla koláč z máku z pole a mirabelek z polní cesty, hrozně jsem si uvědomovala ten proces a moc se mi to líbilo. I když jsem první várku spálila v remosce. Prostě to byl proces a tím ten koláč víc dýchal. (A mě bolely ruce z toho, jak jsem se snažila utouct ten mák :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama