Do poslední stránky

12. dubna 2015 v 18:12 | Teeda |  Myšlenky
Slovo za slovem. Hltám. Přelehávám a vrtím se na gauči. Lampička svítí do noci jediná. Čaj dávno vystydl. Otáčím na další stranu a cítím, že se blížím. Ke konci. Poslední stránka, poslední odstavec, poslední věta, poslední slovo. Zaklapnu jí, obejmu rukama a přitisknu k sobě. Dívám se prázdně do prostoru a moje mysl víří. Myšlenky utíkají daleko za zdi někam pryč. Mimo tenhle svět. Odložím knihu vedle, zhasnu lampičku a svezu se níž. Ležím a zírám do tmy. A chce se mi strašně brečet. A tak brečím.



Je to zvláštní, co s vámi dokáže udělat iluze. Poskládáte slova správně za sebe, dáte jim kontext a necháte nahlédnout čtenáře. A ten žije vaší myslí.

Vždycky jsem měla za to, že to byly knihy, kdo mě vlastně vychoval. Neměla jsem sourozence a rodiče mě nechali růst jako dříví v lese. Nikdy se mě neptali na školu, na kamarády, na nic. Mám za to, že jedna jediná jasná věc byla, že prostě doma taky existuju a občas projdu obývákem. A když se jede na chalupu, je potřeba v autě nechat na zadním sedadle kousek místa vedle zavazadel. A při obědě se vyndá ještě jeden talíř.

V podstatě se dá říct, že jsem velkou část svého dětství trávila sama. Lítala po lesích, stavěla bunkry, sledovala obzory z korun stromů a snila. O tom, co jsem četla v knihách. Vztah mezi mnou a popsanou stránkou byl vždy naprosto zásadní, protože jsem měla pocit, že je to jediná věc, kterou mi nikdy nikdo nevezme. Protože když to přečtu, zůstane ve mně ten pocit. I když se mi ve škole učitelka vysmívá do tváře a píše pětku z matiky, i když mi nevlastní táta vyčíslí, kolik jsem je za minulý rok stála peněz, i když mě vlastní táta bez ptaní zaveze do nového domu s novou rodinou. Vždycky jsem v těch situacích dokázala myslet na to, co jsem četla a v duchu snít. Být jinde. Odprostit se od neutěšeného reálna a uvědomovat si vlastní štěstí skrze stránky někoho jiného.

Faktem je, že už jsem asi dospělá. S rodiči pěkných pár let nebydlím a vídám je sporadicky. Nikdy se mi nestýská a netoužím po vlastní rodině. Zkušenost mě nikdy nenaučila někoho postrádat, protože jsem vždycky byla sama. Někdo si myslí, že jsem bezcitná. Ale kdykoli otevřu knihu, cítím. Štěstí, smutky, touhy. Dokážu se u stránek nasmát a uronit potoky slz. Ať se děje co chce, dokážu žít v jiném světě. Proto čtu. Protože velké myšlenky a příběhy se odehrávají ve mně a já skrze ně dokážu žít více životů a dívat se na svět očima hrdinů.

Mám ráda realitu. Mám ráda svůj život. A stejně tak mám ráda, když nemůžu dýchat napětím, protože jeden z mých dalších životů se chýlí k poslední stránce...

...a to znamená jediné. Musím rychle otevřít další z životních kapitol.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dreamer Dreamer | Web | 12. dubna 2015 v 18:36 | Reagovat

Krásná myšlenka. Jsem si jistý, že jsi takhle spokojená. Mám to dost podobné. Od chvíle, co jsem dokázal rozluštit písmenka se utápím v nejrůznějších příbězích. Je to úžasný pocit. Je to něco, co nečtenář nikdy nemůže pochopit.

2 Anett Anett | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 19:12 | Reagovat

Tvoje dětství ti dalo opravdu zabrat a jde vidět, jak se celé odráží i v dostělosti. To moje taky, ale příběh je odlišný. :)Moc krásně napsané!

3 Michelle Michelle | Web | 12. dubna 2015 v 19:57 | Reagovat

tohle je moc krásný a přitom tak smutný článek.
nikdy jsi ale nebyla sama. vždycky tam s tebou někdo byl. a to je krásné.
smutné  zase to, že jich nebylo dost z masa a kostí. ale to vlastně nevadí, protože jsi i tak úžasný člověk.
:)

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. dubna 2015 v 20:13 | Reagovat

Krásně napsané, článek samotný mě chvílemi i dojal. Jsem ráda za každého, kdo takhle dokáže popsat své pocity.

5 arzenal arzenal | Web | 12. dubna 2015 v 21:05 | Reagovat

Sním o tom, že přesně tohle budou jednou moje knihy vyvolávat ve čtenářích. Snad, možná, třeba jednou.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 21:27 | Reagovat

Moc hezky napsané! Důležitý je samozřejmě výběr knih :-).

7 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 21:57 | Reagovat

Pro mě jsou knižní příběhy taky určitou společností. Mám rodinu, mám sourozence, dokonce i to místo v autě nebo talíř na stole jsem si vydobyla, ale v knihách se můžu vidět. Odpočinout si u nich od sebe samé, nechat mou hlavou poletovat někoho jiného...

Úvaha k zamyšlení, opravdu.

8 Magdaléna Magdaléna | Web | 12. dubna 2015 v 22:16 | Reagovat

Asi možná nejotevřenější článek za celou dobu, co u tebe čtu. Děkuju ti za něj. A možná už chápu, proč mě k tvému blogu pořád něco pojí.
.
Knihy jsou něco úžasného. Víš, tak nějak žiju v tom, že člověk co čte nemůže být nikdy úplně morálně špatný. A taky nemůže mít jeden neochvějný  názor. Knížky z tebe dělaj víc lidí, víc názorů, zkrátka tříšť. Asi. Přesně jak jsi to napsala s tou sebevýchovou.

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 17:07 | Reagovat

Postavy v knihách jsou mnohdy lepšími přáteli než ty skutečné. Já jsem to vyhnala to extrému- vlastně žiji spíše životem svých postav (píši povídky), než svým vlastním.
Sice jsem až tak smutné dětství neměla, ale také jsem si toho hodně vytrpěla. Ale jsem šťastná. Díky knihám. Krásný článek!

10 Bev Bev | Web | 14. dubna 2015 v 10:14 | Reagovat

Do posledního písmene jsem četla s malým úsměvem nad krásou slov, jak jsi je poskládala, i s troškou lítosti. Je to asi nejotevřenější a nejosobnější článek, který jsem u tebe četla.

Někdy mám pocit, že žiju čím dál víc životy postav z knih. Teď zrovna čtu sedmidílnou Temnou věž od Kinga a neustále se mi to honí hlavou a něco mě nutí nad tím přemýšlet. Jsem okouzlená. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale tak to prostě je. :)

11 terezka66 terezka66 | Web | 20. dubna 2015 v 22:19 | Reagovat

moc krásně napsané, také se ráda vydávám do říše snění nad knihami a tolikrát sem si přála prožívat to, co postavy v knize :-)

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 22. dubna 2015 v 21:01 | Reagovat

Člověk se vypořádává s nelítostnou realitou různými způsoby. A šťastných a spokojených rodin, kde se mají všichni skutečně rádi, je dost málo. Opravdu, dobře fungující rodina s dobrými vztahy, není zdaleka taková norma, jak by se zdálo, a někdy ty vztahy můžou být dost nesnesitelné (stejně tak absence vztahů vůbec...).
Uniknout do světa příběhů není vůbec špatný nápad. Navíc, pokud se někdo dokáže do příběhu natolik pohroužit, že jej téměř prožívá, je to hodně silná emoce. Ne každý se dokáže s knihou tak sžít a to je hodně velké plus. Pro toho, kdo to dokáže.

13 Cleo Cleo | Web | 8. července 2015 v 8:59 | Reagovat

Krásně napsáno! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama