Za tichem a vůní lesa

10. června 2015 v 12:52 | Teeda |  Toulky
Praha je krásná. Jsou věci, které tu ale skutečně nenajdete. A tak jsem v půlce května zapakovala ranec a na dva dny se vydala do těch našich jihočeských kopců. Do nejkrásnějšího kouta naší země. Za vůní lesa, za tichem. Na Šumavu.





Základní výchozí bod nám byla Nová Paka, kam můžete dojet pohodlně vláčkem. Všechno, co jsme potřebovaly na dva dny, jsme měly na zádech a vydaly se tak vstříc voňavému lesu. Jen já a mamka.

Stezka kolem Swarzenberského kanálu byla zároveň cyklostezkou. Bohužel. Ne že bych na kole nedrandila ráda, ale když se jedná o davové neomalené německy hovořící a neukázněné kulturní cyklovsuvky, není to úplně radost. Celou cestu až k Zadní Zvonkové jsme spílaly Bohu za všechny obsazené lavičky a cinkajcí chlapíky v zablácených trenýrkách. Rohlíky s paštikou, jablíčko a kousek čokolády jsme nakonec zbouchaly na betonovém výčnělku s dominantou ukřižovaného Krista, a abychom odčinily tento svůj znesvětivý hřích, nechali jsme tam nebohým hladovým mravenečkům spousty drobečků pro radost. Takže žádné peklo, jen dobré skutky, že.

Jako by měl být každý dobrý skutek po zásluze odměněn, následovalo ticho. Úval Zvonková je malebná krajina s remízky a loukami kam oko dohlédne. Krajina se vlní směrem vzhůru, pomalu se mění a stoupá v listnaté lesy protkané potoky. A tak jsme šplhaly nahoru a říkaly si, kam se asi všichni poděli. Prvního člověka jsme nakonec potkaly až druhý den ráno...

Stoupání na Smrčinu bylo úmorné, zoufalé a velmi vtipné. Nenapadlo nás, že v půlce května vlastně může teprve odtávat sníh. Stezka, která by jindy byla malebnou pěšinkou s kamennými výstupky, byla pro tentokrát dravým potokem, který vše proměnil ve změť travnatých a mechových drnů. Co bylo podstatné, my šly proti proudu. Musely jsme tak důmyslně překonávat úskalí přírody, velkými oblouky obcházet podmáčené kusy a pracně pak hledat ztracenou stezku. Čím více jsme stoupaly, tím méně nám bylo do smíchu. Únava nás táhla k zemi a slunce se začínalo klonit k západu. "Musíme pospíšit," viselo ve vzduchu.

Na vrcholku Smrčiny jsme skutečně ještě našly něco sněhu, vydechly a vydaly se pěšinou rychle dál po hřebenech. Před vrcholkem Hraničné nás čekalo ještě malé překvapení. Obří balvany tvořící rozhlednu, velký kříž a na vrcholku lavička s výhledem beroucím dech. Zapsaly jsme do sešitu vzpomínku, zavřely ho zpět do vrcholové krabičky a vydaly se hledat spaní. Slunce zapadalo.

Už dopředu jsme věděly, že cíl pro náš nocleh musí být v prostoru kolem vrcholku Studniční hory. Bylo to místo, kde I. zóna národního parku končila a teprve kus dál zase začínala další. Podařilo se nám najít palouček v záhybu stezky, krásně schovaného za stromy a za šera jsme rozbalily večeři. Horké těstoviny voněly z ešusu a v lese bylo ticho a šero. Rychle jsme se zachumlaly do spacáků a usnuly s hvězdným nebem nad hlavou.

Druhý den ráno jsme zahájily kávou a čajem, a pak se rychle se posbíraly. Kdyby nás někdo našel nocovat tady, nebylo by to dobré, zóna nezóna. Za podmračeného mlžného východu slunce jsme se vydaly podél hranic k rašeliništím, a pak stoupaly bolestivě na vrchol Plechý. Stále nikde ani živáčka. Jakoby na světě kromě nás nebyl nikdo.

Plešné jezero je na turisty připravené. Našly jsme přístřešek, usadily se a v pohodlí studovaly mapu. Kde se vzal, tu se vzal, pohledný chlapík s přísným výrazem a logem horské služby na bundě. Nedalo mu to se nezeptat. On věděl, že jsme někde nocovaly a neměly jsme. My věděly, že nám nemůže nic říct, ale jako malé holky, jsme se obě styděly. No co. Trocha vzrůša. Začínalo poprchávat, a tak se demokraticky rozhodlo, že mokré nožky netřeba a místo Medvědí stezky zahájíme postup zpět do Pece, abychom se mohly odvézt domů. Vlhký les voněl a slunce pomalu překonávalo nakupené mraky. Cesta dolů nabízela říčky a potoky a u každého vodopádu nám to nedalo, abychom nezalezly na balvany a nestrkaly prstíky do zběsile uhánějící divoké vody.

Šumava. Můj nejoblíbenější kout země. Má osobitou vůni a vzduch je tam jiný než kdekoli na světě. V každém nádechu je cítit klid a něco z atmosféry dětství, myšlenky na skoro zapomenuté věci. Vzpomínky, které se rozpustily jako kapka v oceánu a vy jste mysleli, že splynuly s vaším životem tak, že už nikdy samotné nevytanou na hladinu. Ale tahle místa, je dokáží znovu zhmotnit. Myslím, že nejsem jediná, kdo tam to kouzlo nachází. Tak tam spěchejte, litovat nikdy nebudete.


Líša, spolucestovatelka

Svačinka

K zakousnutí

Lesní zákoutí

Za sluncem

Mamka

Jaro

Cesta proti proudu

Vrcholové úvahy

Boudo budko

Sníh

Dálky

Za vrcholkem

Mrtvé kusy

Pěšinou

Večeře

Pohraničí

V rašeliništích

U jezera

Poslední chvilky tam, kde lišky dávají dobrou noc...




 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama