Ticho

22. července 2015 v 22:29 | Teeda |  Myšlenky
Mám otevřené okno do zahrad a poslouchám vzduch. Vlní se a je slyšet, jak někde v dálce mizí motorka. A vůbec, celý ten šum je... letní noc. Čistá, v očekávání bouřky. Napnutý vzduch visí na vlásku, jen čekám, kdy se zvedající vítr utiší a zem zaplaví kapky. Čekám na ně. Pak nazuju sandálky a vylezu nahoru do parku, abych se mohla bosýma nohama rousat v trávě. Potřebuju bouřku. Ne jen venku.




Mám teď období jakési rozpolcenosti. Vnitřní boj.
Velmi dlouhý stabilní klid mi nesvědčí.
Nemůžu se rozhodnout, co potřebuji víc. A hlavně co nepotřebuji.

Už dlouho mám stejnou práci. Rok a půl. V září budu moci říct, že jsem s někým byla osm let. Jeden rok bydlím s klukem. Jeden rok mám kocoura. Sedm let studuji vejšku. A tím vším si připadám zatížená. Nehorší na tom mém rozladění mysli je to, že bych strašně potřebovala někomu vyložit, co se mnou je. A nemám komu. A nemám co. Je to fascinující, že má člověk s kým jít do hospody, ale nemá s kým jít mlčet.

Ticho s někým je věc, kterou velmi postrádám. Jsem věčně ukecaný tvor. Dokážu se bavit úplně s kýmkoli, hlavně protože jsem schopna veškerou konverzaci obstarat sama. Na druhou stranu, dost často mluvím proto, aby situace nebyla tísnivá nebo nepříjemná. Najít někoho, s kým nemusíte prázdno vyplňovat, ale kdo ho ocení a pochopí, je složitá věc.

Začínám si myslet, že jediný, kdo je schopen sdílet ticho, jsem já sama. A přijde mi to jako smutné zjištění.
Jsem velmi nerozhodná a o to víc zamlklá k okolnímu světu. Všechna rozhodnutí, která musím promyslet, chci říct a mlčet o nich, jsou ale možná jen nezávažné chmýří. Možná je čas odfoukne a já se nehnu z místa.

Dva dny zpátky jsem napsala kamarádce do zprávy: "...Tak si říkám, jestli nemá pravdu, jestli nejsem jen velká kecka, protože je tolik věcí o kterých mluvím a pořád jsem je ještě neudělala.. no.. jestli já nejsem třeba srab nebo jestli se jen nenechávám vézt místo abych kráčela sama."

To je přesně tak. Vezu se s davem. A teď potřebuji udělat kroky do prázdna, vybočit z řady, stereotypu. Z davu, který mě někam tlačí. Davu, který mi tvrdí, se takhle je to super. A já s ním souhlasím, protože se to sluší a přitom bych tomu davu mnohem radši odpověděla všeříkajícím tichem. Ticho chce velkou odvahu. A porozumění.

Karel Plíhal ve filmu Rok ďábla říká, že mlčet je dobré, aby člověk slyšel melodie lidí.
Vždycky mi zůstane na rtu a mysli otázka, jestli je někdo, kdo uslyší mou melodii.
A co když ne? Co když je moc tichá?
Nebo nenajdete nikoho, kdo by s vámi mlčel a uslyšel jí?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Molly Molly | Web | 22. července 2015 v 22:56 | Reagovat

Přítel s tebou nemlčí?

Chtěla jsem říct, že na tom nic neni, ale teď mi došlo, že taky nemam s kym.
Je těžký se sjednotit a považovat ticho za stejně vyjímečný.

2 Egoped Egoped | E-mail | Web | 22. července 2015 v 23:08 | Reagovat

[1]: Tak můžete zkusit mlčet společně!

A nebo napsat výzvu do prostoru - "kdo by se mnou rád mlčel, nechť se dostaví tam a tam, tehdy a tehdy" :)

Autorka si vzpomněla na Rok ďábla, mně se vybavil Pulp fiction.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. července 2015 v 8:23 | Reagovat

Ničí melodie není tak tichá, aby ji to správné ucho neslyšelo.

4 Anie Anie | Web | 23. července 2015 v 9:40 | Reagovat

Děkuji ti za ten článek, díky němu jsem asi pochopila jednoho člověka v mém okolí, se kterým jsem ticho neuměla sdílet...

5 ScaSha ScaSha | E-mail | 23. července 2015 v 10:03 | Reagovat

??? Chmýří... Stará dobrá vyjmenovaná slova :).
Jinak tvoje pocity chápu a držím ti palce, abys našla tu správnou cestu, po které se tvůj život bude ubírat.

6 Magdaléna Magdaléna | Web | 26. července 2015 v 19:21 | Reagovat

Jak moc rozumím.... a mám asi tak milión věcí, co k tomu říct a napsat. Ale stejně obě víme svoje, a tak bude asi lepší to promlčet v sobě. V těhle článcích mám pocit, ze zrovna sdílené mlčení by byla jedna z věcí, které bych s tebou mohla dokázat.
(Nejdrzejší komentář ever)

7 userka userka | E-mail | Web | 26. července 2015 v 23:19 | Reagovat

Hmm, tak tohle se čte dobře, ačkoli je to takový filozofický :)

8 Teeda Teeda | Web | 28. července 2015 v 22:37 | Reagovat

[6]: Vůbec není nejdrzejší. :) :) Kdo ví. Tohle je ta otázka blog versus realita. :)

9 Sentencia Sentencia | Web | 2. srpna 2015 v 21:29 | Reagovat

Tohle je bohužel jedna z "chorob" dnešní doby. Lidé mají pocit, že musí pořád mluvit, aby se ostatním zavděčili, připadali jim zajímaví, aby si nepřišli nudní... bojí se ticha a toho, co ticho znamená, a sice to, že je mnohem mocnější a "obsahovější", než miliony prázdných slov. Všichni mají tendence ticho nějak vyplňovat, rádiem, televizí, hudbou... ale být chvíli v tiché místnosti, to vydrží jen málokdo. Já mám práci, kde se pořád něco děje, pořád někdo mluví, hučí to tam jako v úlu a doma si pak užívám ten klid, samotu, to, že na nikoho nemusím mluvit... je to úleva. Při čtení tvého článku jsem si vzpomněla na myšlenku z jednoho filmu, která sem výborně pasuje - lidé se bojí mlčet a být v tichu, protože pak musí být jenom sami se sebou.... A je to pravda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama