Knihy

Jak jsem potkala dharmu

4. března 2015 v 22:09 | Teeda
Když jsem koncem střední školy přečetla knihu Na cestě, slavnou a opěvovanou beatnickou bibli, byla jsem velmi zklamaná. Nikomu jsem o tom neříkala, protože "On the Road" byl, a zdá se mi, že pořád je, pojem. Pro mě ale celý Kerouac ztratil kouzlo a nechtěla jsem o něm ani slyšet. Už nikdy. Jenže zvědavost je dobrodružná vlastnost, co nedá spát.


Jak jsem se potkala s katem

5. července 2014 v 22:21 | Teeda
Paměti kata Mydláře
Josef Svátek

Vím přesně, kdy mě začal zajímat dějepis. Byla to velká náhoda. Jako malá jsem jezdila k tátovi a celkem dost se tam kousala nudou. Můj nevlastní brácha baštil historii neskutečným způsobem a právě jemu vděčím za lásku k dějinám, hlavně dějinám naší země. Když jsem se tam totiž jedny prázdniny poflakovala a nevěděla do čeho píchnout, nabídl mi něco ke čtení. A ne jen tak něco ledajakýho. On sám netušil, a nikdy se nejspíš ani nedozvěděl, jak moc mě touhle podanou rukou ovlivnil. Jak moc mi změnil život, když mě nechal, ať se potloukám těch starobylých zažloutlých stranách...

Kraď jako umělec

23. ledna 2014 v 15:15 | Teeda
Není to žádný literární skvost a nenajdete tam ani hlubokou filozofickou podstatu. Možná i proto je tam více než jasná a přímá pravda o kreativitě, umění, tvůrčí činnosti. Ať chcete dělat v životě cokoli - vést firmu, být slavným umělcem, být dobrým člověkem, myslím, že tahle maličká kniha, má potenciál vás nasměrovat. Protože to, co všichni víme nebo si to alespoň nejasně uvědomujeme, to ona jasně soustředila do slov a pravidel.

Jak jsem se potkala s Alanem

1. prosince 2013 v 16:22 | Teeda

Dlouho jsem se nezasmála u knihy tak, jako s Alanem a jeho kumpány. Skutečně neotřelá kniha s přístupem tak osobitým a příjemným, že vám zabere nanejvýše pár vteřin si na něj zvyknout. Ve chvíli, kdy přistoupíte na specifickou nadsázku Jonase Jonassona, si budete moci lebedit ve skvělém čtenářském zážitku. Humor, dějinné momenty, zapeklitý detektivní případ. A hlavně, v té knize je úplně všechno. Už po pár listech si bude říkat, co by se proboha tak ještě mohlo stát. Věta "to nevymyslíš" tu přichází o iluze...


Jak jsem se potkala s panem Grishamem

16. listopadu 2013 v 13:18 | Teeda
Před chviličkou jsem se vrátila z jednoho čtyřsetstránkového setkání s Johnem Grishamem. Jedna z jeho posledních knih mě nechala prolajdat večer a noc a zanechala mě zase absolutně vzhůru a připravenou číst dál, kdyby bylo co. Tak je to vždy, když čtu o právu v jeho podání. Je to fascinující.

Jak jsem se potkala s Betty

2. října 2013 v 21:43 | Teeda

"Svět se hemží lidmi, kteří dokážou zapsat a přepsat myšlenky někoho jiného.
My máme štěstí, my máme vlastní myšlenky."

Je to zvláštní, ale někdy máte před nosem něco, na co jste celý život čekali a jen jste si nevšimnuli, že to je přímo tady. Je pak štěstí, když to najdete a víte, že už to nikdy více neminete. A to je něco, co se mi stalo s Betty McDonaldovou.

Jak jsem se s Jackem toulala po hvězdách

21. srpna 2013 v 20:16 | Teeda
Jack London
Tulák po hvězdách

Vyrostla jsem na dobrodružných knihách. Nepřeberné množství autorů a titulů, známých i neznámých. Bílý tesák Jacka Londona nebyl výjimkou a zavedl mě k dalším Jackovým knihám. Slova "Klondike" nebo "Yukon" se pro mě stala ekvivalentem neuvěřitelného dobrodružství, synonymem pro divočinu, sruby, kurděje, zlato, vlky. Jenom o to v myšlenkách zavadím a mysl už se topí v představách, které mi vymaloval on svým dílem. Jako dítě jsem ale nevěděla, že i mnohem a mnohem později, mi bude mít Jack co říct a zavede mě úplně jinam. Daleko od Yukonu, daleko od vlků.

Jak jsem se proletěla s Jonathanem

9. července 2013 v 2:55 | Teeda

Richard Bach
Jonathan Livingston Racek

Je maličká a tenká. Strčíte jí do kapsy, až se půjdete projít ven. Na hodinu si sednete na lavičku a domů se pak vrátíte o něco bohatší. O touhu letět. O touhu plnit si své sny. O touhu beze strachu a svázání toužit po věcech, které se mezi ostatními nenosí.

Jak jsem hledala v smysl v žitě

24. června 2013 v 19:04 | Teeda


J. D Salinger
Kdo chytá v žitě

Když jsem tuhle knihu četla, byla jsem překvapená. Ne tím, co jsem tam našla, ale tím, co tam lidé kolem mě nenašli. Jeden člověk mi řekl, že je to kniha o ničem. O klukovi, co je flákač. Že se tam nic neděje. Když jsem knihu půjčovala, bylo mi zase jinou čtenářkou řečeno, že kdybych některé citáty neměla podtržené, úplně by je přehlédla. Těšila se s každou stránkou, kdy přijde další. Protože byly skvělý. Když tyhle dva čtenáře dáte dohromady, dostanete někoho, kdo pochopil, proč jsem ty citáty podtrhla. Dostanete čtenáře, který čte mezi řádky, a který hledá význam těch citátů v příběhu obyčejnýho kluka, a pak je hledá v životě. Najdete mě.

Jak jsem se seznámila Garcíou

8. května 2013 v 15:38 | Teeda
Gabriel García Márquez
Sto roků samoty


Budete v ní chvilkami tápat, ale budete ji číst rádi. Možná si budete každou chvilku myslet, že je vše roztříštěné a neucelené, ale na konci knihy se vše spojí a dojdete k pochopení. A k malému štěstí a smutku zároveň. Jako vždycky, když najdete řešení a uvědomíte si všechno. Znamená to konec hledání.
Otevřete tuhle knihu a pochopíte, že čas se nedá uchopit. Plynutí času je subjektivní věc. Konec je zároveň začátkem. Tohle všecho nesměřuje na konec, konec není, je jen kruh, koloběh života, sto roků života, sto roků samoty.


Zpola pohádka, zpola past

1. dubna 2013 v 23:38 | Teeda

Thomas Mann
Smrt v Benátkách



"To byly Benátky - ta lichotná a podezřelá krasavice - to město zpola pohádka, zpola past na cizince, v jehož hnilobném vzduchu kdysi hýřivě bujelo umění a jež vnuklo hudebníkům zvuky, které ukolébávají a záletnicky uspávají."

Thomas Mann byl německý prozaik a esejista, se kterým se každý z nás jistě setkal, ať už v podobě čtenáře nebo třeba studenta, který se snažil zapamatovat si rok 1929, kdy se tento spisovatel stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu. Ale jak už to tak bývá, je tu toho více, proč je dobré o tomhle chlápkovi vědět. Třeba jen proto, že se mu daří vyvolat tu osobitou nevolnost spojenou s potěchou. Nebudete litovat přečtených stran...

Jak jsem se seznámila s Harukim

18. března 2013 v 15:42 | Teeda

Haruki Murakami


To jsem celá já. Nabalovačka. Jdu do knihovny a chodím mezi regály. Člověk by řekl, že si prostě mohu jednu knihu vybrat a jít. Ale ne. Já hledám to, co potřebuji a mezitím se jich na mě nabalí deset!, které mě cestou zaujmou. Nezřídka se tak stává, že odcházím z knihovny a prohýbám se pod náručí knih. Všech, které se na mě nabalily. A velice často se stává, že ty knihy, pro které jsem původně šla, nakonec vůbec nemám. A nějak takhle jsem se potkala s Harukim.


Doteky Jana B.

13. března 2013 v 11:51 | Teeda
Jan Balabán
Možná že odcházíme


"Je čas hledat i čas ztrácet." Věta uvozující tuto sbírku je nadevše výmluvná. Nic víc by vlastně ani nebylo třeba psát. Jan Balabán ukazuje lidi hledající, co ztratili. Ztracené lidi, co hledají. Čas který neplyne, protože je někde ztracený. I s lidmi.

Jak jsem se seznámila se Sophií

3. března 2013 v 1:22 | Teeda

William Styron
Sophiina volba

Na základce jsem ji potkala poprvé. Setkání na prvních sto stran. Bylo to příliš brzy. V prváku na střední to bylo podruhé. Tentokrát na sto padesát. Ale k tomu, abych ji opravdu našla, bylo potřeba o pár let později stran sedm set.
Nebudu tu psát žádný rozbor knihy. To si můžete najít od všech těch přemoudřelých referátistů kdekoli na internetu. Fakta o postavení černochů na americkém Jihu, antisemitismu, rasismu, důsledky nacistických teorií a provázání toho všeho, to vše si asi taky dokážete vyhledat, pokud o tom už něco nevíte.
Chtěla bych psát bez teorie. Jen obraz poskládaný z dojmů. Jen to, co ve mně uvízlo tak hluboce, že i po šesti letech, co mé oči ty stránky opustily, to stále vidím.

Jak jsem se potkala s ilustrací

24. února 2013 v 23:02 | Teeda

"Obraz musí být pojednaný, ne vylízaný." Jiří Krásl

Procházela jsem svou knihovnu a říkala si, koho vyberu pro další setkání. Je tolik lidí, o kterých bych chtěla světu říct. Než jsem ale stihla vybrat dalšího velkého autora a spolu s ním stoh knih, které mě s ním seznámily, narazila jsem na knihu malou, jedinou, osamocenou a zastíněnou tak trochu veledíly kolem. A proč ne? A tak ji tu máte. Je to dětská kniha a vždy jsem k ní měla trochu zvláštní vztah. Kdykoli jsem o ní mluvila, nikdo ji moc neznal. Upadla v zapomnění na dlouhá léta. Když jsem ale na střední škole měla dělat seminární práci na ilustrátora knihy a mohla si vybrat kohokoli, vybavila se mi okamžitě, jako by právě ležela na stole přede mnou. A teď, když uběhlo zase tolik let, se k ní vracím, abych vám řekla, co je na ní tak zvláštního a proč byste ji vlastně měli poznat.

Jak jsem se seznámila s Robertem

17. února 2013 v 17:04 | Teeda
Robert Fulghum


Na střední škole jsem se naučila leccos. Psát taháky, psát omluvenky, vymýšlet příběhy, když je to potřeba, předstírat pozornost, když se to vyžaduje. Na střední škole jsem také poznala skvělé lidi, převážně z řad učitelů. Můj dějepisář, moje češtinářka a můj učitel na kytaru, to byli lidé, kteří můj život ovlivnili více, než sami mohli tušit. A spolu s nimi se do mého života příjemným způsobem vetřelo i mnoho lidí v podstatě neskutečných, jejichž názory a slova mě formovaly vlastně ze všeho nejvíce. Ve čtvrtém ročníku u mě jednoho dne zaklepal i Robert Fulghum se svojí nevšední poetikou o všedních věcech.


Jak jsem se seznámila Johnem

10. února 2013 v 23:55 | Teeda
John Steinbeck


Začalo to, když mě učitelka vyčapila na střední v hodině češtiny, jak si pod lavicí čtu a nedávám pozor. Tenkrát to byl svět Mika Waltariho v podobě Egypťana Sinuheta. Místo aby mi vynadala, začala se vyptávat, jestli se mi to líbí. Byla nadšená. Netrvalo to dlouho a přišla za mnou s knihou, kterou si musím přečíst. Bude se mi líbit, byla si jistá. A tak ke mě putoval Obraz Doriana Graye od Oscara Wildeho. Byla jsem unešena. Naprosto skvostné a fantastické dílo. Strhlo mě a obrátilo ve mě pocity všech druhů. O tom však zase jindy.

Když tedy přišla znovu a tentokrát s knihou O myších a lidech, poděkovala jsem a spěchala se začíst. Věřila jsem jejímu úsudku. Ale byla jsem trochu zklamaná. Nevěděla jsem proč. John Steinbeck byl pro mě zvláštním případem. Znáte ten pocit, když se vám kniha líbí, ale nevíte jak ji uchopit? Přesně v tom jsem vězela. Nebyla jsem si jistá. Byla to jednoduchá kniha, krátká, nijak složitý jazyk, žádná filozofická úvaha, prostě klidné čtení. Na těch pár stranách se ale vyskytovalo něco těžkého a pro mě v té době neuchopitelného. Bylo to uvnitř, ve významu těch jednoduchých vět. A tak jsem Johna Steibecka odložila k autorům zajímavým, ale neprahla jsem po něm více. Trvalo to čtyři roky než jsem se s Johnem setkala znovu.

 
 

Reklama