Myšlenky

Akce Mordor

25. června 2017 v 23:57 | Teeda
Možná to znáte... ani nevíte jak, dostane se k vám prsten a najednou ho vláčíte do Mordoru. A když to konečně máte hotový, tak máte pocit, že jste bez cíle. Všechno je jinak a přitom vlastně stejně. Život se nezměnil, jen nevíte, kam teď vlastně nabrat směr.


Řekni mi, jaké používáš appky, a já ti povím, kdo jsi

2. února 2017 v 9:09 | Teeda
Už je to slušná řádka let, co jsem zakládala svůj blog. Včera tomu bylo 4 roky. Nechce se mi věřit, že jsem to vlastně vůbec kdy udělala a co víc, že jsem tu doznala internetovému světu tolik ze svého života. Dneska jsem probrouzdala hlavní stránku a všimla si článku na rozloučenou od Standy. Klikla na nedostupné stránky autorského klubu, kde kdysi visel i můj přijímací profil a vedla jsem tam po dva roky Gurmánku. A je to všechno pryč.


Je leden. A po něm jaro...

16. ledna 2017 v 22:22 | Teeda
Marně vzpomínám, kdy jsem v půlce ledna měla čas, volno, pohodu. Mám pocit, že kam až se táhnou moje vzpomínky, se táhne i jedno zkouškové za druhým. Pokaždé nachlup stejné. Studené, smutné, nenáviděné. A přece je ve vzduchu teď i něco jiného než jen zbytky studeného kafe a mrazivá rána cestou na tramvaj.


Podzimní dilemata

18. září 2016 v 20:49 | Teeda
Neudělala jsem nic a zabralo mi to veškerý čas. A myslím, že zdaleka nejsem jediná, kdo se teď po začátku léta probral, aby zjistil, že z venku mu na okno ťuká podzim. Po čtvrt roce jsem nedostala vyhazov z žádné práce, žádné školy, kupodivu ani z autorského klubu ne. Takže je to vlastně zatraceně úspěšný období.

O štěstí, práci a lidech

14. května 2016 v 18:58 | Teeda
Okupuje mě podivný klid a cuká mnou vědomí, že něco nehraje. Zkoušky dělám až příliš snadno, práce se mi až moc líbí, lidi kolem sebe mám zbytečně moc ráda. Můj život je v nerovnováze. Být šťastná na obě strany je obrovsky těžké.

Lidé nečtou...

14. dubna 2016 v 18:27 | Teeda
Čert vem knihy. O to mi tu nejde. Myslím, že je stále dost těch, co do ruky knihu vezmou. Kdykoli jedu metrem nebo tramvají, tak se utvrzuji v tom, že čtení zdaleka není tak mrtvé, jak to mediálně vyznívá. To, co mám teď na mysli, je jiný problém a jiné čtení. Je to snaha diskutovat a říct vlastní názor. Takže v čem je jádro pudla?

Děti? Díky, nemám zájem.

24. února 2016 v 21:35 | Teeda
Začínám z toho být trochu otrávená. Kdykoli něco takového řeknu, tak se na mě sesype parta lidí, kteří to nechápou. Přesvědčují mě, že k tomu dospěju, že to jednoho dne pochopím. Matky, které jsou už skutečně matky, se na mě dívají z vrchu, protože ony vědí něco, co já ne. Protože ony objevily ten obrovský smysl života a tím je ten uzel, co jim tropí usoplený randál v kočárku.
A mě je to ukradený. Bad bad girl...

Blikající kurzor

16. ledna 2016 v 22:12 | Teeda
Život se scvrknul do modrého světla monitoru. Celý den v práci sedíte a koukáte do počítače. V tramvaji hledáte na telefonu přátelský kontakt, který vám chybí. Pak přijedete domů a jdete zase za modrým světlem, psát seminárky, rešerše, vymýšlet projety. Na cestu mým životem momentálně nesvítí žádné slunce, jen bledé světlo, ze kterého na mě ustavičně poblikává kurzor.

Nebát se strachů

29. prosince 2015 v 21:25 | Teeda
Stejně jako každý rok, jsem slepila vlastní bezmeznou naivitu do pěti bodů a prohlásila jsem je za cíle určené pro rok 2015. Nesplnila jsem z nich skoro nic. Co je na tom bezvadnýho vysvětlím hned...

Dopisy Ježíškovi

2. prosince 2015 v 0:29 | Teeda
Každý rok je to stejné. Končí léto a mamka začne omrzovat s dotěrným dotazem, kdy už konečně napíšu tomu "Ježíškovi". V říjnu svátek, v prosinci narozeniny, Vánoce tlučou na dveře, kde má chudák rodinka brát neustále inspiraci! A tak poslušně každý rok sednu za psací stůl a vymýšlím co a také jak.

Zpátky do lesů

5. listopadu 2015 v 2:18 | Teeda
Je to nejzvláštnější a přitom nejskvělejší věc. Být sám. Nejsem si zatím jistá, co si počít s tím, co mám a s tím, co nemám. Osm let jsem byla ve vztahu a zvykla jsem si na určitý druh jistoty. Potkávám se teď se dvěma pocity. Se strachem, protože jsem sama, a s pocitem štěstí, protože můžu cokoli. Jsem svobodná.


Od začátku

14. září 2015 v 23:21 | Teeda
Dýchám. Stále ještě ano. Po dlouhé době blogového mlčení se sluší dát světu vědět, že tu ještě jsem. Změny, které byly cítit ve vzduchu, jsem ovšem převedla do skutečnosti. Jsem teď single děvče, které se těší. Na všechno. :) Taky budu mít od konce září novou spolubydlící. A je to poprvé v životě, kdy budu bydlet s někým, ne protože jsme na sebe zbyly, ne protože nemáme s kým jiným být, ne protože se to sluší, ale protože zkrátka chci. Taky měním formu studia. Jsem tak vyprahlá zničující prací "v módě", že zkrátka musím najít nějakou skutečnou práci. Jestli to nějak půjde, to se teprve uvidí. Znamená to pro mě, že už nebudu denním studentem. To, že budu mít obě školy dálkově, zní skoro jako spousta času, ale to se tak vždycky zdá. Uvidíme...

Tak zase sama

8. srpna 2015 v 23:26 | Teeda
Otázka přátelství. Věc, která mě aktuálně velmi trápí. A vyvolává ve mě rozporuplné emoce. Člověk by nevěřil, jak je v nějakém normálním věku těžké, mít někoho, na koho je spoleh. Nebo mít někoho.

Zakopaných psů je hned několik. Přesuny, party, drahé polovičky.


Ticho

22. července 2015 v 22:29 | Teeda
Mám otevřené okno do zahrad a poslouchám vzduch. Vlní se a je slyšet, jak někde v dálce mizí motorka. A vůbec, celý ten šum je... letní noc. Čistá, v očekávání bouřky. Napnutý vzduch visí na vlásku, jen čekám, kdy se zvedající vítr utiší a zem zaplaví kapky. Čekám na ně. Pak nazuju sandálky a vylezu nahoru do parku, abych se mohla bosýma nohama rousat v trávě. Potřebuju bouřku. Ne jen venku.

Čistý stůl

10. července 2015 v 0:59 | Teeda
Ani nevím, kdy přesně začaly prázdniny. Ten přechod byl tak plynulý, že se mi hranice škola / léto úplně setřela. Plně jsem si to uvědomila až dneska. Místo toho, abych si z knihovny vlekla horu knih o válce ve Vietnamu nebo o Nixonovi, strčila jsem do plátěné tašky Kunderu a Huxleyho. Konečně.


Hranice

16. dubna 2015 v 23:01 | Teeda
Seděla jsem na zídce a červánky za mnou dávaly všemu zvláštní podvečerní atmosféru. Měkkou a jemnou. Praha, která mi ležela u nohou, začala postupně rozsvěcovat světla a vedle mě si sedla partička cizinců. Ten, co mi seděl nejblíže, se občas otočil a podíval se na mě. Sympatickej tmavovlasej kluk. Cítila jsem ten pohled, a taky jsem cítila pokaždé, když zafoukal vánek, jak voní. Hrozně jsem si chtěla přisednout ještě o pár centimetrů blíž a dotknout se ho. Což bych neměla. A tak jsem přelezla zábradlí, seskočila dolů a vydala se večerem někam pryč.


Do poslední stránky

12. dubna 2015 v 18:12 | Teeda
Slovo za slovem. Hltám. Přelehávám a vrtím se na gauči. Lampička svítí do noci jediná. Čaj dávno vystydl. Otáčím na další stranu a cítím, že se blížím. Ke konci. Poslední stránka, poslední odstavec, poslední věta, poslední slovo. Zaklapnu jí, obejmu rukama a přitisknu k sobě. Dívám se prázdně do prostoru a moje mysl víří. Myšlenky utíkají daleko za zdi někam pryč. Mimo tenhle svět. Odložím knihu vedle, zhasnu lampičku a svezu se níž. Ležím a zírám do tmy. A chce se mi strašně brečet. A tak brečím.

O ranní kávě a kouzlu trojčlenky

18. března 2015 v 23:23 | Teeda
Nám se náš pomalý internet líbí. Zapneme ho a než naběhne, v klidu si přitom dojdeme do kuchyně pro kafe a zatancujeme na písničku, která hraje v rádiu. Je to zábavné. S rychlým internetem není žádná zábava ani tanec. Je to jen práce.

Když chceš blíž

24. února 2015 v 1:06 | Teeda
Přistoupíš blíž. Ještě kousek. A když už cítíš, jak voní, tak se chytíš a přitáhneš. Jednoduché, že. Když už, tak obejmu jeho. Holku neobejmu. To neumím. A neumím obejmout ani ty kluky, když mě s nimi nepojí nějaký druh přitažlivosti. Celá já. Speciální. Neumím zkrátka objímat lidi.


Tajemství a náhody mezi listy

8. února 2015 v 22:40 | Teeda
Když jsem ve čtvrtek v noci dokončila proces výroby sáhodlouhého elaborátu na poslední zkoušku, ani jsem si nešla lehnout. Jen jsem přes tu postel tak upadla. A zůstala ležet. Během pátku jsem sebrala poslední síly na poslední výkony. Když jsem celý ty svý plány vymýšlela, nenapadlo mě, že mít dvě zkouškový najednou… no… že to zkrátka není naprojektovaný moc dobře. A tak jsem se konečně dostala zase do toho počátečního bodu. Čistý stůl. A potřeba něčeho, co mě pošle někam jinam, honem pryč, konečně z tohohle světa. A vytáhla jsem z knihovny první divokou knihu, která mi přišla pod ruku.

Jak vybrat vysokou školu

27. ledna 2015 v 22:36 | Teeda
Je to tady. Období podávání přihlášek na vysokou. Plány, sny, znechucení, scia, lži, prachy a především otazníky. Ty životní. Mám kolem sebe celkem dost lidí, kteří si podávají přihlášky. Někteří poprvé, jiní už zase a zase a zase. Já už to mám za sebou. Nikam se nehlásím, ale dívám se a myslím si.


Limit blogové existence

18. ledna 2015 v 23:47 | Teeda
Každý den se po Praze nacestuji tramvajemi a metrem hodinu až hodinu a půl. Knihy se vrší a pronikám do nových, stejně jako se vracím k těm starým, oblíbeným. A chci o nich mluvit. Peču a vařím, když to jde, a složky s fotkami receptů se pomalu plní a zakládám další a další. A leckde jsem byla a leccos jsem viděla. Fotky zajímavých míst a prazvláštních akcí leží schované ve složkách. Nadepsané, čekají, až je vytáhnu na internetové světlo a napíšu o nich. Dneska po měsíci naprostého blogového ticha promluvím o tom, proč je tak těžké navazovat na blogový svět. Na čem závisí vaše blogová existence?

O cizincích, chlapech a zlých dětech

29. listopadu 2014 v 8:29 | Teeda
Už jsem se jednou zmiňovala ve své svlékací teorii, že máme v "módě" typy zákazníků dělitelné podle svého chování v kabinkách. Čím déle však v obchodě s oblečením pracuji, tím více získávám pocit, že tahle práce má několik dalších rovin, o kterých jsem dříve skutečně nemusela přemýšlet. V momentě, kdy se v téhle práci posunete od počítání kusů na kabinkách někam dál, je potřeba se obrnit velkou trpělivostí. Tahle práce má totiž nekonečně odstínů...

Ničitel s hebkým kožíškem

10. listopadu 2014 v 16:03 | Teeda
Už je to nějaká doba, co jsem zmiňovala náš nový přírůstek. Kocour Vojta zaujal v našem šedém životě místo malíře s paletou barev. Podotýkám dost neukázněného malíře, protože nám ten život okamžitě vybarvil a to tím nejdrsnějším způsobem. Na druhou stranu, člověk se naučí smát všemu. Náš život je teď o tolik vtipnější.

O stromech a lidech

13. října 2014 v 16:32 | Teeda
Sedím u stolu a piju horkou kávu. Co jsem se přestěhovala, mám výhled do obrovské zahrady. Komplex domů má ve svém středu veliký uzavřený prostor, kam nemůže ruch z vedlejších ulic. Je to dlouhý zelený obdélník rozdělený všelijak bez ladu a skladu na zahrady patřící jednotlivým domům. Ani nedohlédnu nakonec. V zahradách jsou stromy obtěžkané jablky, nahoře podél zídky se táhnou rybízové keře. V dálce, asi čtyři zahrady od nás mají nádherný a vysoký smrk. Moudře shlíží na všechno to kolem. On jediný má asi výhled na celé zelené prostranství a malé životní etudy, které se tu odehrávají za ploty a keři, v zeleni.


Proč se dívám na Ženu za pultem

22. září 2014 v 16:32 | Teeda
V pražském Kalichu se divadelně zpracoval seriál Žena za pultem. Role pokryli Kaiser a Lábus a podle mě je naprosto jasné, do jaké roviny to asi tak posunou. A nemám s tím problém, vsadím se, že to bude psina. Celé to má ale háček. Když Česká televize sdílela tuto událost a napsala k tomu "normalizační seriál" a "sledovali jste ho?", rozpoutala se tradiční internetová diskuze, kterou nikdy nesmíte číst, pokud nechcete kypět vzteky. Přesto, jsem byla velmi zvědavá.

Vojtěch

18. září 2014 v 16:49 | Teeda
Větší náhoda už to být nemohla. Jak to ale bývá, jsou to právě ty největší náhody, co nám obrátí život vzhůru nohama. Všechno to začalo tím, že se mi stýskalo. Mám doma kočku, už celkem stařenku. Vikís je asi patnáct let a je velmi velmi svá. A mě napadlo, že když teď bydlím v Praze, tak bych si jí na 14 dní třeba mohla půjčit k sobě, abych si jí taky trochu užila. A tím to všechno začalo.

Prolomit metroticho

11. srpna 2014 v 21:47 | Teeda
Tak si tak v klidu kráčím, myslím, že to bylo někde na Malostranské. Směju se zmateným turistíkům, co jim mapy a foťáky lezou všude a klidně si natáhnu krok směrem k metru. Stojím na eskalátoru a zívám. Pofoukne. Pofoukne víc. Je to jasný, tam dole se blíží se metro. Možná je to právě to moje. A tak se přesunuji na levou stranu a rychle sbíhám, schody beru - div, že ne po třech, div, že ne po hlavě.

Mlhavé vyhlídky

2. srpna 2014 v 12:15 | Teeda
Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde. Opakuju si to a dumám. Vytyčila jsem si cestu. Ne cíl. Největší problém je, že cesta mívá rozcestí a když neznám cíl, nevím, jak se mám vlastně rozhodovat. Kudy dál? Mám pocit, že se mi to všechno zašmodrchalo. A zamlžilo. Mám divný období. Období časově stísněné a přitom plné životních dilemat. Možná to spolu souvisí. Možná taky ne. Kdo ví. Možná se moc dívám v dálky...

Jak někoho pochválit?

22. června 2014 v 20:45 | Teeda
Není to poprvé. Je to u mě vlastně docela běžná věc, na kterou si moje okolí poměrně často stěžuje. Neumím lidi chválit. Nejde mi to přes pusu. Připadám si divně, když se někomu snažím říct, že je to "super". V důsledku to vypadá tak, že když už to udělám, působí to jako pěst na oko. Vážně nezvykle. Ale najdou se chvíle, kdy bych to vážně chtěla překonat.

Proč je lepší vyhořet než se stěhovat

29. května 2014 v 22:48 | Teeda
Drama o třech kapitolách.

Ani nevím čím začít. Jestli tím, že už nejsem holka z ípáku nebo tím, že bydlím s chlapem (čti čunčetem). Možná by se i slušelo říct, že to mám teď celých 12 minut (!) tramvají na první metro. To je další úžasná záležitost. A pak už asi jen ty krabice. Všude. A že nic není, kde má být. Vůbec nic. Připadám si velmi zavalená. A nedoceněná ve svém stádu.

Vypsaný zázrak

6. května 2014 v 20:09 | Teeda
Fotografický klub vypsal téma "Moje nejmilovanější fotografie". Sice nejsem součástí klubu, tak nesmím přispět, ale jasně, že mě to bere. A i když zbožňuji asi tak stovky různých fotek, mám ráda jednu svojí, kterou jsem zachytila náhodou a má všechno, co ten okamžik měl. A vtipné na tom je, že jsem ho zachytila na svůj starý kompakt Panasonic, kterému už v té době bylo asi sedm let - takže žádný zázrak. Ale naštěstí, zázraky se dějí. Možná ne ty kvalitativní, ale ty emotivní určitě.


S hlavou v oblacích

11. dubna 2014 v 18:29 | Teeda
Žiji a studuji v Praze tři čtvrtě roku. Z počátku jsem spala na gauči v kuchyni u sestřenky, pak jsem sehnala byt, práci a kruh absolutního vytížení se uzavřel se školní praxí. Ale teď, i když mám stále málo času, jsem ten trochu rozdílný režim vstřebala a začínám si Prahu konečně víc užívat. Zamilovala jsem se do malých nenápadných ulic dlážděných kočičími hlavami a zamilovala jsem si výhledy na stovky věží vyčnívajících mezi střechami. Nejvíce ze všeho mám ale ráda, co nikdo moc nevidí. To, co schovávají staré domy nahoře. A to, co střeží uvnitř jako tajemství.

Malý hipsterský princ

9. dubna 2014 v 0:05 | Teeda
Měla bych začít tím, kdo je to vlastně hipster a hned potom vysvětlit, co je to mainstream. I když, v tomto případě budu vlastně mluvit a jednom a tom samém. Možná by se slušelo si povědět i něco o panu Saint-Exupèrym a vynechat by se neměl Kerouac. Ty dva si ale nechám, až budu chtít mluvit o jejich knihách. Problém hipsterů je totiž to, že o ty knihy vůbec nejde. Tedy ve skutečnosti.

Je potřeba se učit učit?

2. dubna 2014 v 23:02 | Teeda
Je to trošku rozvířené téma. Všichni řeší, jestli člověk, který učí, musí mít učitelské vzdělání. A mě to přijde velice legrační. Mám pocit, že nejvíce se totiž v tomhle tématu rvou ti, kterých se to vlastně netýká. Dneska mi ve škole jedna slečna vysvětlila, že by přece stačil kurz. Má velice agresivní názorové vystupování, a tak jsem se nehádala. Stejně bych jí nepřesvědčila. Obzvlášť, když vzápětí vyučující prohlásila, že ne pedák jdou vlastně ti, kteří se nikam jinam nedostali. Jenže já s ničím z toho nesouhlasím. A mám i pár důvodů.

A slunce svítilo

13. března 2014 v 21:40 | Teeda
A slunce svítilo a kreslilo na naše tváře ty hezký zlatý stíny a my pili víno a dívali se v dálky. Nad Prahou nehnutě ležel smog, jako pavučinkový opar, který se jen jemně dotýká sta věží. Mezi nebem a zemí se proháněla letadla a modro protínaly bílé čáry, které mizely pomalu a neurčitě, jako by se jim z toho slunečného světa nechtělo.

Zpátky tam...

24. února 2014 v 20:19 | Teeda
..kde nebe je vysoké a modré, kde oblaka rychleji než jinde plují.
Dočetla jsem knihu, kterou jsem četla snad tisíckrát. Už někdy minulý týden jsem měla pocit absolutního nezvládání a vyčerpání. Nestíhám nic. Nemám čas na to, co bych chtěla a ani pro ty, co by chtěli. A smutek, který mě ty dny provázel, jako by si šel naproti s tím krásným počasím. Ve vzduchu je jaro. Všichni ho už dýcháme.

Malá chlebová rebélie

20. února 2014 v 20:34 | Teeda
Začalo to včera večer ve škole. Při útěku do práce jsem trpěla, protože jsem nemohla najít kapesník. A pak jsem skládala svetříky na etapy, protože jsem pořád posmrkávala. Pořád to ale vypadalo neškodně. Než jsem dorazila spolu s večerem domů. Ukázalo se, že nemám až takovou chuť k jídlu (JÁ!). Vzápětí mi došlo, že ten krk přece jen docela bolí. Ach jo. I přesto, plán byl jasný. Zítra škola a pak seznam úkolů. Jenže... ty plány, že.

Zlomy, otisky a klíče

31. ledna 2014 v 20:03 | Teeda
Přesně před rokem jsem se nacházela v období života, kdy jsem si říkala, že nemám nic moc. Státnice byly odložené a čekaly, až se dokopu něco dělat. Přátelé byli jinde a čekali, jestli se vrátí. Vánoční výzdoba pořád ještě nehnutě svítila do tmy. Život, jakoby stál a čekal, co se vlastně stane... A nestalo se nic a zároveň vše. Jak to tak bývá. Se špatnými konci přišly nečekané začátky.


Nad vodou

30. ledna 2014 v 0:22 | Teeda
(Protože Literární klub vypsal finální soutěžní téma "Inspirace".
A protože jedna má skutečná vzpomínka mi inspirací byla.)

Končilo teplé léto a kmen padlého stromu, trčící nad hladinou rybníka, se odrážel v jemných vlnkách vody. Seděla jsem obkročmo, opírala se o jednu z větví a houpala spuštěnou nohou v klidu, jako by pode mnou ani nebyla dvoumetrová výška. Proti mně seděl W. a v láhvi sladkého vína se třpytilo mizející slunce. Napil se a podal mi jí. Natáhl se na kmen a v očích se mu hýbalo nebe. Nevěděla jsem, co říct. Tolik slov na jazyku, ale žádné nebylo správné.

Svlékací teorie

13. ledna 2014 v 20:30 | Teeda
Aby bylo během studií na studia a na chleba, je potřeba pracovat. A jak říkají slečny od vedle, dělám "v módě". Práce v obchodě s oblečením je celkově fajn, ale když tak u kabinek skládám ty haldy věcí a dumám o nesmrtelnosti chrousta, přicházím na zajímavé věci. Tak třeba, mám takovou svlékací typologii.

Co nesmyje déšť

30. prosince 2013 v 21:09 | Teeda
(pro Literární klub - soutěžní duel na téma "chaos")

Pršelo. Snažila jsem se prodrat davem lidí a dosáhnout na tramvaj 22, která slibovala, že se co nevidět dveře zavřou a nástup bude nekompromisně ukončen. Stařenka s hůlkou se zjevila v nepravý moment přímo přede mnou a donutila mě zastavit. Nebylo kam uhnout. Tramvaj zaklapla s rámusem dveře, zacinkala a rozjela se pryč, někam mým vytouženým směrem. To se stává.


Jaký si to uděláš,...

27. prosince 2013 v 18:51 | Teeda
Víte, já jsem prostě úžasná. Dokážu všechno na světě. Vykouzlím vánoční atmosféru kdekoli a kdykoli. Vážně. Umím to. Tyhle Vánoce jsem byla doma na tři dny. Napekla jsem, nazdobila, potěšila a vrátila se do neutěšeného šedého města bez hřejivé vůně jehličí a cukroví. To mě ale nepálí. Zjistila jsem, že věci a okolnosti v životě, jsou vždycky takové, jaké jsou, a dá se s tím celkem dobře vypořádat s trochou trpělivosti. Horší je to s lidmi.

Vánoce nebudou

20. prosince 2013 v 11:54 | Teeda
Nesu se městem plavnou chůzí. Ano, jsou to přesně ty kroky, které klade člověk, který obyčejně nepije vůbec. Dvě vína jsou pak jako šplhání po skále bez jištění. Nic není jisté.

Metro se vřítilo do stanice a já obsadila strategické místo blízko u dveří. Takhle v noci je metro lepší. Málo lidí, víc myšlenek. Knihu, kterou jsem držela v ruce, jsem ani neotevřela. Hlavou se mi míhala jedna položka za druhou. Pomyslný seznam. Vykrást banku, abych mohla koupit dárky. Nechat práce a školy, a pak možná zbyde čas na to, oslavit Vánoce. Jasně. Príma plán. "Ukončete nástup…" Do vagónu honem vběhla veselá partička kluků. Ach jo. Taková klidná cesta to mohla být a místo toho tu je banda lidí, rušící moje klidné vánoční myšlenky. Prohlížela jsem si je zběžně. Obyčejní kluci. Ale ta šedá bunda se mi líbí. Začala jsem zkoumat majitele. Usmíval se, zatímco jeho kamarád vykládal s maximálním nasazením cosi. Tmavé vlasy, rozcuchané, ještě tmavší oči ostře kontrastující s bělostí trochu křivého úsměvu. Připadala jsem si hloupě. Zírala jsem na něj sprostým způsobem. Nejasně jsem tušila, že nebýt toho vína, bylo by snazší se ovládnout.

Hřbitov knih

10. prosince 2013 v 22:28 | Teeda

Znáte to. Přijdete do knihkupectví a voní to. Voní to jako hromada hlubokomyslného papíru. A to každý psavec / čtenář / dobrodruh prostě chce. A chce to mít pro sebe. Sám. Svoje. Ničí. Jen jeho.

"No jo, pes"

26. listopadu 2013 v 22:43 | Teeda
V metru je to pokaždé stejné. Všichni koukají do blba nebo se snaží předstírat, že si ničeho, ale vůbec ničeho nevšímají. Další část lidí zírá do mobilu, knihy, do novin, jen aby se nemuseli rozhlížet. Syndrom železničního kupé v metru prostě nefunguje. Lidé si drží odstup a hlídají si vlastní uzavřený svět. Leda by je něco vyprovokovalo, pak možná zbystří.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí

24. listopadu 2013 v 21:55 | Teeda

Někdy se přesvědčuji o špatném systému, který většinou ve skutečnosti nevypovídá zhola nic o realitě. Ačkoli se tato myšlenka dá aplikovat téměř na všechna odvětví života, dneska tu dřepím na dece a mám hlavu v dlaních, protože jedna konkrétní absurdita mi zírá přímo do tváře.

Co vlastně chceme říct

13. listopadu 2013 v 19:45 | Teeda

Jsem typ člověka, který nejdřív mluví a pak až přemýšlí. Je to proklatá vlastnost, které se prostě nezbavíte. V návalu nadšení ze sebe vysypete nějakou geniálnost a po chvíli (nebo po reakci ostatních) vám postupně dochází, že takhle asi ne…


Jak zvládnout životní pohovor

8. listopadu 2013 v 0:26 | Teeda

Jsem organizační typ a bordelář v jednom. Je to tak. Jsem schopná strávit deset hodin v kuse tříděním, leštěním, rozdělováním a naprosto dokonale systematickým uspořádáváním. Stačí pak ale hodina, abych na perfektně naleštěný stůl navršila věci veškerého typu, a když se mi tam už nechtějí vejít tak začala vršit na židličku, postel, kam se dá. Patrně se ve mně snoubí dobro a zlo a nedá se s tím vůbec nic dělat. Jenže. Kromě toho takhle funguje i moje mysl a právě tahle černá a bílá mi působí rozpory v mém životě. Všechno uspořádám, vypadá to jasně a přehledně, a pak to zabordelím a jsem líná. Navíc, člověk je stejně ztracený a neví odkud začít, že.

Ranní politika

29. října 2013 v 15:09 | Teeda

Včera ráno jsme si nařídili budíky a kolem šesté se vydali na jihočeská Blata. Chtěli jsme stihnout mlhy v loukách a východ slunce. Klábosili jsme o nepodstatných věcech a ťapkali mokrou trávou, nakonec bez mlhy, pod zataženým nebem. Čtyři hůďata, všem dávno přes dvacet, co víme o životě… asi nic.

 
 

Reklama