Myšlenky

A pak jsou tu ty ponožky

9. října 2013 v 15:56 | Teeda
A je to tady. Jako každý rok, ale letos je to nějaké bolestivější. Jedno za druhým škrtám svá předsevzetí v diáři, která jsem si vybájila spolu s lednem a spolu s nepopsanými stránkami. Papír vypadal tak čistě. Rok, se zdálo, bude tak dlouhý. Opak je pravdou. Stránky v diáři jsou popsané, proškrtané, všude vedou šipky, povinnosti přepisuji ze dne na den. Rok zase utekl jako voda a než jsem se stihla rozkoukat, vybírám nový diář.

O dešťivém potěšení

23. září 2013 v 20:39 | Teeda

Konečně je tu podzim. Miluji všechna roční období a nemám ráda stěžovače typu - jaro je "mokrý a alergický", léto je "upocený a žíznivý", podzim je "mlhavej a bahnitej", zima je "mrazivá, vlezlá a kousavá". Bylo to minulý týden. Ráno mě probudily dešťové kapky za oknem. Po dlouhé době jsem měla volný den a kromě důležitého seznamu úkolů na stole se nedělo nic. A tohle velké deštivé nic bylo nádherné.

Nina

29. srpna 2013 v 10:43 | Teeda

Jedno lednové odpoledne před třemi lety jsem se vydala do pošmourného nevábně vypadajícího zmrzlého města. A přesto jsem byla napnutá a těšila jsem se tím zvláštním způsobem, když si nejste jisti, co přesně přijde, ale jste zvědaví.

Přejet celé město trvalo půl hodiny a najít ten pravý obchod ještě dalších deset minut. Chvilka váhání a přešlapovaní a bylo to tady. Nabrali, zavázali, nakázali chránit před mrazem. A tak jsem pytel strčila přesně tak jak byl do kabelky a půl hodinu cestou zpátky trnula, aby se nic nestalo, všechno bylo v teple, jak má být a vůbec jsem se snažila chránit pytlík i před otřesy autobusu.

Na koleji jsem odhodila věci bez ladu a skladu na postel, rozvázala pytlík a opatrně ho spustila do vody v malém skleněném akváriu. Dívala se na mě těma krásnýma velikýma očima a vypadala spokojeně. A takhle jsme spolu začaly bydlet - já a ona. Moje kolejní rybička.

Hrdinové nekecaj

8. srpna 2013 v 23:38 | Teeda

Z rádia se nese písnička, kterou pokaždé když slyším, přenese mě do vzpomínek mých, cizích a nakonec do vrzavě znějícího filmu starých křivd a událostí, které se odehrály Tenkrát na západě. Je to jediná píseň, která se mi líbí v české verzi víc než originál. Věra Špinarová jí svým hlasem dala neobyčejné kouzlo a já jako první v představách vždycky vidím tvář nádherné Claudie Cardinale, která je se slavným snímkem neodmyslitelně spojená.


Pokušení

4. srpna 2013 v 19:24 | Teeda


Sedím za okénkem a dělám, jakože nic. Jde to velmi těžko. Cítím, jak se mi červeň hrne do tváří a nemůžu se na něj dívat, protože koutky mi škubou k úsměvu. Připadám si trochu neohrabaná a vratká.

On je na druhé straně skla. Zapisuje se do knihy návštěv a během tahů propiskou několikrát vzhlédne. Na opálené tváři má zvláštní výraz. Něco mezi zaujetím a šibalstvím. Kdykoli zavadím pohledem o ty hluboké tmavé oči orámované hustě řasami, všechno mě brní a musím rychle ucuknout. Jako bych se spálila.

Nevydržím to. Chce se mi usmívat. Tak strašně se mi na něj chce smát. Ale snažím se zachovat profesionální výraz s odstupem. Zvednu se, vezmu kelímek a dojdu po špičkách k barelu s vodou. Jsem zády, ale vím, že se dívá. Je mi jasné, že zkoumá moje opálené bosé nohy v hříšně krátkých tmavomodrých džínových kraťasech. Ohlédnu se, abych se přesvědčila, a přistihnu ho. Usměju se na něj a jdu dál, jako by se nechumelilo. Naplním pohárek vodou a cestou zpátky k němu se dívám, jak mu neovladatelně klouže pohled stále a zase ke mně. Je na odchodu, ale co krok, to ohlédnutí. Znovu se na něj usměju a dívám se tentokrát přímo do těch uhrančivých očí. Je to chvilička. Spojení. Červenám se a klopím oči dolů, protože víc už nezvládnu. Naposledy se ohlédne a vyjde trochu neochotně do slunečného dne.

Léčba hladem

25. července 2013 v 0:59 | Teeda


Současný svět je plný nemocí. Civilizačních nemocí. Těch, kterými se nenakazíte kýchnutím, ale přesto se šíří jako mor. Tahle doba nám nabízí svobodu a život, který chutná až podezřele dobře. Na druhou stranu nám podstrkuje ideál v podobě pečeného vzduchu v časopisech. A tak to tu máme. Obezita nebo anorexie. Vyberte si, co chcete, vyjde to na stejno. Dneska ale nechci psát o lidech. Člověk má totiž tu moc, že dokáže svými problémy pohltit vše kolem sebe. Včetně zvířat.

Kouzelný úsměv na konci cesty

10. července 2013 v 23:25 | Teeda


Asi jako každý student, přes léto brigádničím, neboť do kapsy je stále hluboko. Už druhým rokem se mi poštěstilo pracovat na recepci, v jednom nejmenovaném domově důchodců. Když jsem na tuhle nabídku kývla, měla jsem docela strach. Bála jsem se tolika starých lidí, nemocí, smrti. Místo toho jsem se ale stala svědkem malých životních radostí a strastí. A světe div se, mám to tu ráda. Mám JE ráda.

Tajné samotářství

30. června 2013 v 0:50 | Teeda


Nikdy jsem nechyběla na žádné akci. Vždycky jsem byla středem pozornosti a bavila všechny. A také organizovala vše. Přes to přese všechno jsem s sebou měla vždycky knihu a kdykoli se mi zachtělo, tak jsem prostě uprostřed bujaré grilovačky našla v chatě křeslo a šla si radši číst.

Moje rozutíkané vlakomyšlenky

25. června 2013 v 21:24 | Teeda


Spolu s létem, ať už slunečným nebo deštivým, přichází moje radost z cestování vlakem. Mám vlaky ráda celý rok, ale v tomhle období je to jiné, hezčí. Připomíná to prázdniny, protože na výlety se u nás vždycky jezdilo vlakem. Bez vlaku to není výlet. Šumava je navíc protkaná malými lokálkami a je to kolikrát jediné možné spojení s cílem výpravy. A tak se člověk v lomozu a drncání dostává do míst, kam pěšky ani autem normálně jeho cesta nevede. Lesy, pole, louky, malé zastrčené chaloupky skoro na konci světa.


Vzduch voní

18. června 2013 v 20:46 | Teeda


Sedím na balkoně a paprsky večerního slunce malují všude kolem mě zlatavé obrazy. Bylinky vzadu na poličce už rostou. Ve vzduchu je šum a tlumené hlasy se rozléhají tímhle krásným maličkým městem. Včelky na vedlejší lípě stále ještě bzučí a trylkování ptáků zaujalo kočku, která se mi otírá o nohu. Večerní letní melancholie, na jazyku ledová zmrzlina a vzduch voní, jako dálky, které přijdou co nevidět.

V grafitových tónech

12. června 2013 v 12:00 | Teeda


Každý Němec není Hitler. Každý Ital není Mussolini. Každý Rus není Stalin.
Každý Němec není Einstein. Každý Ital není Leonardo da Vinci. Každý Rus není Dostojevskij.
Každý Čech nekrade. Každý Čech nemá genialitu jako Cimrman.
Každý národ má své klady a zápory.

Každý není jako Láďa. A všichni nejsou jeho opakem.


Hledám kamaráda, zn. spěchá!

6. června 2013 v 22:07 | Teeda


Když jsem chodila do školky, nechápala jsem ještě tak moc, že je důležité mít kolem sebe kamarády jako Anče od vedlejšího stolečku nebo Pepíka, co s ním máte společný háček na ručníček. Přátele prostě k životu potřebujeme a mé malé uvědomění si vlastní osamělosti přišlo až později, když už byla školková sdílení háčků jen nostalgickou vzpomínkou.


Paneláková holka s vůní oregana

30. května 2013 v 22:55 | Teeda


Někdo o mě může říct, že jsem paneláková holka. Ano, to jsem. Mám ráda horkou sprchu, prima postel a topení, kdy stačí otočit kohoutkem. Ale pak je tu ten druhý život.


O živelných pohromách, slzách a smíchu

21. května 2013 v 19:22 | Teeda
Věnováno panu Miloši Zemanovi.

Člověka, bůhví proč, od přírody fascinují katastrofy. Fascinuje nás tornádo, které se řítí oblastí, unáší věci, zvířata, lidi, nechává spoušť. Přitahuje nás pohled na sopku chrlící lávu, je to nebezpečné a máme strach, ale stejně se musíme dívat. Chceme se dotknout vln při povodních, protože ta neskutečná a děsivá síla vody nás unáší a nejradši bychom si na ni sáhli s dychtivým výrazem a přitom hrůzou v očích. Živly. Nikdy je nedokážeme úplně pochopit a někde vzadu jsme pořád ti primitivní človíčci, kteří si možná chvilku mysleli, že zvítězili, ale ono je všechno vlastně úplně jinak.


Vlčí období

20. dubna 2013 v 19:21 | Teeda

Je jaro. Kvete kde co.
Kvetou fialky u nás před barákem.
Kvete žampion v naší lednici,
na který už měsíc nikdo nechce sáhnout.
V neposlední řadě kvetu i já. Z toho všeho.
Když jsem byla malá, říkali, že jsem pěkný kvítko.
Ve druháku mě uchvátila poezie Baudelairových Květů zla.
Jedno jaro jsem nenáviděla květák,
protože jsme ho měli celý měsíc doma k večeři.
Ráda sleduji, jak se rozvíjí kvetoucí čaj.
A pak jsou tu ty vlčí máky.

Tlení a placaté myšlenky

11. dubna 2013 v 22:15 | Teeda

Někdy chcete udělat tolik věcí, že nakonec neuděláte vůbec nic. Krucipísek.


A to ani nemluvím o tom, že čím více mám času, tím méně toho obyčejně udělám. Jsem prostě ten typ, co sám od sebe má mraky nápadů, ale k jejich realizaci potřebuje bič.

Pamatuji si, jak jsem ve škole nestíhala. Tenhle chtěl seminárku, další den kurz archeologie od rána do večera, než se člověk nadál, byl tu seminář, na který měl mít načteno x knih a než se z toho stihnul vzpamatovat už na něj za rohem čekala diskuze na totalitní režim a seminárka na kastelologii. Znáte to. Systém absolutního zahlcení a pocity nemožnosti splnit to, co se očekává, že splníte.

Jak nikdo nic neudělal

6. dubna 2013 v 17:19 | Teeda

Tak jsem trochu smutná, naštvaná nebo nevím co vlastně. Včera jsem měla takovej hloupej nápad. Ráno jsem vstala v osm a říkala jsem si, že když mám volno, bylo by fajn vymyslet nějaké smysluplné zaplnění dopoledne. Vrhla jsem se tedy na výrobu šperků na blížící se festival a k tomu jsem si pustila záznam procesu s Miladou Horákovou a její skupinou.


Ona

4. dubna 2013 v 14:57 | Teeda

Proč o ní píšu. Znáte to, jak potkáte slečnu s pankáčem na hlavě, tak růžovým, že z něj nemůžete spustit oči? Nebo když potkáte jinou s tak krásnými šaty, že na ně musíte pořád koukat, připadáte si hloupě, ale nemůžete si pomoct? Přesně takhle totiž působí ona. Je tak zvláštní, že na ní musíte nevychovaně zírat.
Nebyla mi úplně sympatická, když jsme se spolu potkaly poprvé. Ale všimla jsem si jí. A nedalo mi to, postupně jsem vstřebávala jen tak mimoděk informace o ní. A pak jednou, jsme spolu mluvily a já jí začala mít ráda.

Lži a čtení myšlenek

27. března 2013 v 21:20 | Teeda

Dělala jsem to jako malá a dělám to i teď. Lžu.

Lžu, když mám pocit, že pravda by mě potopila v očích ostatních. Když se mě Martin v páté třídě zeptal, jestli kouřím, okamžitě jsem odpověděla, že jo. Říct že ne, to by bylo skutečně degradující a když se vám kluk líbí, musíte mu odpovídat vždycky ano (až v pozdějším věku, jsem zjistila, že se to má s ano a ne přesně naopak).

Louky, silnice, lesy, lidé, města ...

20. března 2013 v 11:43 | Teeda

... krajina ubíhá a já jsem nalepená na skle. Uvažuju. Malá meditace v rytmu kolejnic. Myšlenky bloudí po okolí a točí se kolem cíle. Někdy je to daleko, jindy je to blíž. Záleží, na jaké trase zrovna jedu.


Na trase České Budějovice - Plzeň

Bylo mi tenkrát asi 14 let. Věděla jsem, že až uslyším "Plzeň", musím honem vystoupit. Táta mě vyzvedne a do Kraslic už pojedu s ním autem. Byla jsem vyplašená. Nikdy jsem tak daleko sama vlakem nejela. Tři hodiny cesty! Krásné léto se míhalo za okem a já dumala, jak na to, abych si tam nepřipadala tak cizí a vykolejená. Nejsem blázen, abych si myslela, že se táta zase neožení. A nejsem blázen, abych nepředpokládala, že bude mít další malou nezbednici se stejnýma očima, jako mám já. A mohlo mě napadnout, že vyžení i pár dalších dětí. Vlastně, jsem za to ráda. Táta nemá moc čas, a co bych tam s ním taky takovou dobu podnikala. Teta na mě kouká jak na oslí bobek (jsem dcera z předchozího manželství, tak je to asi pochopitelné) a nebýt kluků, můžu zahynout nudou a nikdo se to nedozví. Ale stejně. Je to zvláštní pocit. Člověk je v cizím domě, kde platí jiná pravidla. V lednici jsou jiné věci, ve sprše jiný systém, v domě jiná nálada a pachy. Nikdy nevím, co si s tím moc počít. Táta asi nikdy nepozná, jak se chovám normálně, protože v tom cizím prostředí jsem opatrná, neprůbojná a jako myška, když nevím, co je zvykem. Nikdy tam nejedu ráda. Ale vždycky jsem nakonec ráda, že jsem jela. A vždycky cestou tam, myslím na cestu zpátky. Naštěstí vlak to neotočí na místě. Na zpáteční můžu sednout teprve až dojedu do cíle.

Momentální dokonalost bytí

12. března 2013 v 1:55 | Teeda

Nemůžu si vzpomenout, kdy mi kdo naposled na otázku "Jak se máš" odpověděl jinak než - "Je to blbý, na levačku, vyhodí mě, nevzali mě, nesehnal jsem, nemám, chybí mi, poslední dobou nic nestíhám".
Vlastně si nepamatuju jediný moment, kdy by mi někdo vykládal, jak je to všechno skvělý, nepočítám-li ovšem hodiny angličtiny, kdy všichni horlivě vykřikují "fajn". V angličtině se životní strasti moc nenosí. Navíc to přece jen nikoho nezajímá.

Nechci se vykrucovat, dělám to taky. Ale jednou za čas mě zachvátí ten pocit, jak je to všechno božský. Nikomu to moc neříkám a na jak se máš, odpovím vždycky stejně - záporně.
Občas vás ale potká ten moment, kdy cítíte, že přesně teď je ta chvíle, kdy je to skvělý. Že se to nebude nikdy opakovat, že takhle je to to pravý. Vrýváte si do paměti okamžiky, které vám zároveň připadají smutně nostalgický, protože jsou tak dokonalý, že si jasně uvědomujete, že už je nikdy nezažijete znovu.

Štěstí v kousku sýra

5. března 2013 v 12:42 | Teeda

Dneska to na mě nějak dolehlo. Už jen necelé tři měsíce do státnic. Přes sto okruhů z historie. Dalších padesát z češtiny. Ještě jsem nezačala. Nikdy se to nemůžu stihnout naučit. Vyhodí mě. Zůstanu bez vysoký školy. Budu muset vzít kytaru a sedět někde v cizině na hlavním nádraží a doufat, že jim budu připadat natolik exotická, aby mi dali najíst za písničku.

Občas to mám. Přepadne mě záchvat paniky a já jsem pak celý den v tom depresivním rozpoložení, kdy má člověk pocit, že jeho bezvýznamnost je tak veliká a jeho schopnosti tak malé a nicotné. Pomáhá, najít si nějakou činnost. Soustředit se na výrobu šperků, malovat na velké plátno, hrát na kytaru do zbláznění jednu melodii, vyběhnout ven a vylézt na strom nebo se prostě jednoduše začíst. Musím zaměstnat svou mysl, aby mi bylo dobře a setřásla jsem to.

Retrolove

22. února 2013 v 17:51 | Teeda

Miluju, když moje plnicí pero klouže po papíře. Někdy píšu a najednou se soustředím místo na text, na tu linku, kterou hrot zanechává. Zkoumám hladkost a lehkost tahu a tichý šustivý zvuk pohybující se kovové špičky. Nechám se tím unést a vnímám jen ty oblé pohyby, rychle ubíhající řádkem.

Co mě tlačí v botě

20. února 2013 v 17:06 | Teeda


Zatracenej čas.

Tlačí mě jak kámen v botě. A nejen mě.


Prokrastinace. Lajdáctví. Odkladačství. A internet.

16. února 2013 v 14:22 | Teeda

Říkejte si tomu jak chcete. Mají to všichni mlaďoši tohohle světa, co se mají učit a neučí se. Myslím, že je to o příležitostech. Abych to vysvětlila, mám tu malou vzpomínku.

Václav Havel

12. února 2013 v 20:11 | Teeda

"Terez, si v pořádku?" napsala mi Lucie 18.12.2011. Věděla, že u mě to bude trochu jinak než u ostatních. Totiž, že já to mám trochu jinak. Že právě zemřel člověk, kterého jsem měla zatraceně ráda a byla jsem si tím jistá i před tím, než odešel..
Ten den strhl obrovské davy. A další dny se přidávali další. Lidé chodili zapalovat svíčky a národ truchlil a byl pohnutý, jako za posledních skoro dvacet let nikdy, ačkoli poslední desetiletí bylo s Václavem více nesouhlasu než souhlasu. Jenže ve všech se ten den něco pohnulo, protože to znamenalo konec. Konec jedné éry a definitivní vstoupení do éry nové. Padla poslední velká osobnost našich dějin.


Život za sklem

5. února 2013 v 20:26 | Teeda
Když člověk žije ve větším městě, zná to. Paneláky. Kdo žije přímo v nich, zná to. Protější paneláky.

Facebook

4. února 2013 v 18:29 | Teeda

Minulý rok jsem pořádala vánoční párty. Stejně jako každý rok to znamenalo mimo jiné založit událost na facebooku, popsat, co se bude zase dít a pozvat přátele. Když jsem provedla všechny tyhle běžné úkony a spokojeně se zahleděla na stvořené dílko, napadlo mě, že těch pozvaných přátel je tam nějak málo. Procházela jsem jednoho po druhém a pak mi to došlo. Eva chybí. Ale jak to? Řekla jsem si, že to je zase nějaký ten facebookový zkrat a šla jí pozvat zvlášť. Ale kde nic, tu nic. Eva nebyla k nalezení. Přešla jsem na obecné vyhledávání, najela na její jméno a otevřela profil. A tam to bylo. Překvapeně jsem se dívala na okénko, které mě pobízelo: "Znáte Uživatele Eva? Pošlete mu žádost o přidání mezi přátele."

Sebastián

4. února 2013 v 1:34 | Teeda

Bylo to na konci léta. Venku nebylo počasí nic moc. Nelákalo vás to nikam a nutilo nedělat nic. Skoro jakoby to byla záminka pro zákeřného rodiče, který vás chce za každou cenu zapojit do chodu domácnosti. A tak, než jsem se nadála, vlekla jsem několik panelákových pater dolů pytle se smetím. Nepříliš vonící úkol, kterému se mi nepodařilo vyhnout. Táhla jsem znuděně odpadky kolem domu a spílala v duchu všem, kdo kdy v našem bytě vyhodili cokoli do koše. Jenže pak se to stalo.

Smutná zebra

4. února 2013 v 1:04 | Teeda

Povím vám příběh jedné smutné zebry...

 
 

Reklama