Verše

Tíha

13. listopadu 2015 v 1:20 | Teeda

/něco mě tíží, asi, snad ve vzduchu, nevím... /


Otevřená,
spadla jsem
na zem
jako kniha
a stránky se mi
pomačkaly.

Cosi tu zůstalo,
tíha
nepřečtených slov
tiká.

Otevírá
moje prázdno
v tobě.
Tak trochu si mě svlékl
a nechal v dešti.
Potrestanou.

Že jsem tě
nepřečetla,
nehodila na zem,
nezmačkala tvé stránky.




Umřít znovu

4. května 2014 v 22:06 | Teeda
(Už je to mu nějaká doba, co jsem tahle slova poskládala. Patří k mé kytaře, takže je to vlastně píseň. Slova jsem v hlavě našla a zapsala, ale melodii jsem nepodchytila, a tak... zůstala jen tahle malá cigaretová úvaha...)


Životní závislost,
iluze davů,
zvrácená láska
pochybných mravů.

Její žár uštkne
a její jed hubí.
Každý to ví a chce,
každý se chlubí.


Chvíli chceš tiše křičet
v řevu hněvů
a postavit se davům.
A smát se ďáblu do očí
za to, že si tě ochočil.
Za to, že peklo je ti rájem
a kašleš na vykřičníky,
sen zapálíš a típneš o zem.

Koluje v krvi,
láskou tě dusí.
Každý to chce
a každý ví, že zkusí.

Dotkne se lehce rtů,
co umlčí,
svět rozostří
a vlčí mlhou zaskočí.


Chvíli chceš tiše křičet
v řevu hněvů
a postavit se davům.
A smát se ďáblu do očí
za to, že si tě ochočil.
Za to, že peklo je ti rájem
a kašleš na vykřičníky,
sen zapálíš a típneš o zem.

Chceš umřít znovu
každým dnem,
chceš umřít sežehnutý plamenem.
Chceš umřít znovu každý den
jako kámen letící do oken.
Jako Ikarus a Romeo.
Típnout ten vykřičník
a poznat dno.

Leť

6. ledna 2014 v 20:15 | Teeda



Leť

Stojíš proti světu.
A díváš se mu vstříc
rukama češeš vzduch
a cítíš jeho vůni.

Chceš křičet.
Nebo se smát
nebo tu jen tak být
a dívat se.

Na tu krásu.
Dýchat tu chvíli
která tě nedrží
ale postrkuje.

Ze dveří.
Můžeš vzlétnout
a pochopit,
co je to žít.

Nikdo neví.
Dokud jen chodí
po jisté zemi
a bojí se stínu.

Jen ti co letí,
to cítí,
poznali,
žijí.

Sny a stíny

18. srpna 2013 v 22:27 | Teeda
(Když literární klub vypsal tvůrčí téma "živý stín"...)



Když zavřu oči
vidím tě všude
v noci mě dýcháš
do vlasů

přicházíš ke mně
tak náhle a tiše
bez varování
bez hlesů

Svým hebkým prstem
přejedeš v zádech
zamrazíš
cosi zašeptáš

jak zloděj se kradeš
klidem mysli
bereš a loupíš
nečekáš

Když nasytíš se
mizíš rychle
otevřu oči
jsi v mžiku pryč

a živé stíny
lepí se na mě
svírají mě a
dusí víc

Jsou všude a nikde
jsou tišší, lstiví
a křičí ze tmy
chtějí mě zmást

mezi stíny
za dlouhých nocí
své kroky prosím
jen obezřetně
tajně klást


Svět k kapce vody

3. června 2013 v 21:36 | Teeda

(moje malá poezie proudech, které zmítají srdcem)


Celý svět v kapce vody
bezděky
padá dolů.
Padám s ním
a tříštím se,
tříštím v doteky.

Stékám a čekám,
čekám na řeku,
která mě přijme a pohltí,
v proudech mě rozdrtí
potichu,
vzdouvající a dravá.

A ticho bubnuje
tolik melodií
o nás,
o povodni,
kterou prožívám
a žiji. S tebou.

Topím se v tobě
a kapky mi hladí tvář.
Jsi moje povodeň,
ve které plavat neumím
a stejně
nechám otevřenou hráz.

Černí kocouři

28. května 2013 v 22:20 | Teeda


(moje malé veršování o kočičích nocích)


Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
za smrtí
i když nic je nenutí.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
oči ohněm,
tělo tmou.

Tlapka za tlapkou,
když se nocí plíží,
i stíny utekou,
jen bílý měsíc shlíží.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
několik drápů ostří
je slyšet jen jak jiskří.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
rychle se blíží,
občas se plíží.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
však není slyšet předení,
ten tvor, ten za tmy nelení.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
tím tónem další zvou
za svou zlomyslnou hrou.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
zlým znamením nám jsou
a smůlu přinesou.

Tlapka za tlapkou,
když nocí tiše jdou,
jak stíny jsou,
měkce nocí přeběhnou,
tiše,
jen tlapka za tlapkou.

O obyčejných věcech neobyčejně chybějících

2. května 2013 v 23:36 | Teeda

Někdy vám někdo chybí
pro věci, které jste ani nevěděli,
že vám mohou chybět.

Vysezený důlek na rohu gauče,
staré fialové vybledlé prostírání,
zmačkaný pruhovaný kapesník
položený na křížovkách
hned vedle čínky,
kterou se tak dobře píše.

To známé pokašlávání
a slova "rozumíš mi"
a "hačej pěkně".
Káva černá s hustou sedlinou
v tlusté sklenici z tlustého skla,
plná reliéfů a na malé nožce.

Rybářská stolička dole,
před vraty od garáže
na které malujete mokrými štětci
a vaše tahy mizí, jen co uschnou.
Na zdi pak pruty a podběráky,
ve skříni tisíc tajných věcí,
co voní jako auto
nebo schované cigarety.

Je tolik příběhů, které jste slyšeli
a vzpomínek, nejen vašich,
které nechcete zapomenout
a je tolik střípků,
co vám chybí do skládačky
a tolik otázek,
které jste chtěli vyslovit
a udělali jste to pozdě.


Jeho a její

15. února 2013 v 21:08 | Teeda

(moje malá poezie o tom, že vzpomínky mají barvy, chutě a emoce)

Vůně té chvíle
mámivá, smělá.
Vzpomínky na něj, na ni,
na jednu duši, dvě těla.

Její vlasy
jako pomeranče se skořicí
Jeho ruce
jako boj v kleci s lvicí

Její oči
jako lžíce borůvek a džíny
Jeho hlas
jako večer a hluboké stíny

Její rty
jako krev vlčích máků
Jeho něha
jako let divokých ptáků

Vzpomínky na něj, na ni,
na dvě těla a jednu duši.
Mámivá, smělá,
nikdo ji nezadusí.

Slečna u baru

8. února 2013 v 23:56 | Teeda

(moje malá poezie o dopadech každodenních realit)

Hořké objevy
v nahořklém dechu
s prázdnou skleničkou
hořce a beze spěchu.

Ledové pohledy
v ledovém tichu
a mezi ledy na dně
ledovou hrdou pýchu.

Třpytivé oči
v třpytivých krůpějích
jsou přemítáním o dně
a třpytivých nadějích.

Hluboké rány
v hluboké duši
za každý krok
hluboce zkusí.

Hloupé myšlenky
v hloupých sledech
palčivé, vezněné,
o hloupých lidech.

Raněná v nitru,
hořká a ledová,
hloupě tam sedí,
třpyt očí schovává.

Raněná světem
samotou, láskou,
topí se skleničkou
s ledovou cháskou.
 
 

Reklama